Adam Borzič: „Nebeská“ aliance proti humanitě

Obzvláště temně zapůsobilo na mnohé z nás její tvrzení, že pokud by její syn byl gay, byla by raději, kdyby zůstal „nějakým způsobem sám“.

Čtěte také

Adam Borzič: Mystika a vzdor

Vzpomněl jsem si při této příležitosti na výrok Konfucia, který bývá vykládán jako kanonický příklad jeho humanity. Když byl čínský mistr, jemuž leželo na srdci především blaho císařství, dotázán jedním vesničanem, co má udělat, když jeho syn spáchá zločin, zda ho má vydat úřadům, odpověděl velký myslitel jednoznačně: „Ukryj ho!“

Kdo aspoň přibližně tuší, jak velký důraz kladl Konfucius na dodržování zákonů, ten pochopí, proč bývá tato odpověď chápaná jako ukázka mistrovy lidskosti. Existují hodnoty, které přesahují společenské blaho, třeba rodičovská láska. Je-li schopnost překročit vlastní ideologii lakmusovým papírkem naší humanity, pak Jochová prohrála na celé čáře.

Lze pochopit, že pro konzervativní katoličku není představa, že by její dítě bylo homosexuální, snadná, ale v odpovědi paní Jochové slyšíme cosi fundamentálně nelidského. Přát svému synovi celoživotní samotu, nad tím zůstává srdce stát.

Čtěte také

Adam Borzič: Prorocké dítě a odcházející věk – mýtus naší doby

A přece bych se rád na tomto místě Jany Jochové trochu zastal, protože v jistém smyslu jde její výrok na vrub jejího Boha, přesněji řečeno jejího obrazu Boha. Pokud skutečně věří, že Bůh zavrhuje lidi milující stejné pohlaví, pak její odpověď dává smysl. Vždyť, co je jeden život o samotě proti věčnému zavržení!

Už slyším některé moudré katolíky a katoličky namítat, že tohle je spíše karikatura jejich víry a jistě mají pravdu. Vždyť i teologové blízcí papežovi Františkovi, který v otázkách genderu a sexuality žádným liberálem rozhodně není, mluví o principu graduality, což, přeloženo do normální řeči znamená, že ne každý hřích je stejně závažný, a že i u homosexuálních párů lze nalézt ctnosti vzájemné lásky a podpory, jak to ostatně padlo i na biskupské synodě v Římě.

A samozřejmě slyším ještě jiné katoličky a katolíky, kteří  gay/lesbické páry a projevy jejich tělesné lásky nejen neodsuzují, ale za jejich práva v církvi i mimo ni vysloveně bojují. A je jich ve světě i u nás celá řada. A i oni mají právo svoji víru vykládat.

Čtěte také

Adam Borzič: Amazonie a duše světa

Názor Jany Jochové ovšem není v katolické církvi nikterak osamocený a mocně mu přizvukují také konzervativní evangelikálové. Bůh těchto lidí je autoritativní bytostí, která z nebes udílí své svrchované příkazy. Co na tom, že urážejí zdravý cit i rozum! Kdo se tomuto kosmickému monarchovi otrocky nepodřídí, bude zavržen!

Daleko, oddělený od světa inspiruje tento Tyran morálku, jejímž hlavním rozpoznávacím znakem je odtrženost od života a nenávist k jinakosti. Jak přesně podotýká psychoterapeut s katolickými kořeny Thomas Moore: Cosi je na tomto druhu morálky od základu vadného. Z jedné strany její stoupenci po lidech vyžadují dodržování nesmyslných norem, z druhé strany bez uzardění podporují vykořisťování lidí a ničení planety, aniž by něco z toho bylo v jejich rozčarovaném světě označeno jako hřích! Především definují svoji spiritualitu jako velké ne: vůči LGBT lidem, vůči příslušníkům jiných náboženství, feministkám, levičákům, ekologům, liberálům.

Čtěte také

Adam Borzič: Moře, živé a ohrožené

Za tvrdým postojem Jany Jochové stojí nelidský Bůh, patriarchální obraz božství odděleného od světa. Nejen feministické teoložky a teologové osvobození už dlouho vědí, že obraz nebeského tyrana, který si volí svůj klub vyvolených, musí být v monoteistické tradici nahrazen Bohem, který Zemi a její obyvatele prostupuje a miluje veškerý život bez výhrad. Boha, který je ve všem a vše je v něm. Spiritualita spojená s takovým božstvím je bližší odkazu onoho něžného rebela z Nazaretu, jehož lidskost byla a je bez hranic.