Adoptované děti si nesou trauma celý život, školy s tím neumí pracovat, všímá si matka dvojčat

Stanislava Hošková je samoživitelka a maminka adoptivních dvojčat. „Po zprávě, že si mohu pro své děti přijet, jsem byla naprosto euforická. Návštěvu jsem raději odložila na druhý den,“ vzpomíná. Běžný život s adoptivními dětmi je ale prozaičtější. S jakými překážkami se každodenně potýká?

Rozhodla jste se být samoživitelkou a adoptovat dvojčata. Není to nadlidský úkol?

O dvojčata jsem žádala z obavy, že jedno dítě na mě bude příliš fixované. Mělo by to těžší, než když jsou dvě. Dcera je hodně úzkostná a bratr pro ni znamená domov. Ale musím přiznat, že je to velmi těžké. Rozhodla jsem se sama, moje samoživitelství byla moje volba, ale spousta žen do toho spadne nechtěně. Musíte zvládat obě funkce, a dokud to nezažijete, neumíte si to představit: pokrýt celý příjem a zastat veškerou péči o děti, logistiku… Spousta lidí mi říkalo, že jsem blázen a musím uznat, že měli pravdu.

Jak život dětí poznamená prvních pár týdnů v kojeneckém ústavu?

To je dlouho známé, profesor Matějček už v 60. letech publikoval výzkum. Vyplývá z něj, že děti z ústavů trpí deprivacemi. Dodnes se najdou lidé, kteří popírají, že ústavní péče dítě negativně ovlivňuje. Často to jsou právě lidé pracující v ústavech, kteří si to berou osobně. Jsem jim velmi vděčná: přes čtyři měsíce mě tam nechali chodit a starat se o mé děti, dokud mi soudkyně nedovolila si je odnést. Na druhou stranu ale na svých dětech vidím realitu...

Čtěte také

Čeho si na svých dětech všímáte?

Moje děti v nemocnici nebyly spolu, na pokoji od sebe ležely dva metry, syn sám v koutě. Děti se v prvních měsících učí, jak se vztahovat ke světu. To můžete korigovat, ale nikdy to nezměníte. Dcera se sice na každého směje, ale jakmile se objevím, začne křičet. Celou dobu totiž cítila úzkost, že jsem s ní nebyla.

Syn trpí poruchou attachmentu, to je u ústavních dětí typické. Musí mít vše pod kontrolou, což je společensky horší: je velmi tvrdohlavý a svéhlavý, na lidi působí nevychovaně. Tvrdě pracujeme na tom, aby se to naučil zvládat, ale třeba ve škole nechápou, že jeho projevy jsou pozůstatek traumatu, které si nese celý život.

Jak probíhal proces adopce? Pomáhají nějak rodičům adoptovaných dětí neziskové organizace nebo stát? A jak Stanislava Hošková se svými dětmi mluví o jejich biologických rodičích? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná ,

Související