Alena Zemančíková: Maturitní jedničky

Měla bych říci mladí lidé, ale ty hovory o známkách a předmětech na mě působí dětsky – my dospělí už máme jiné starosti.

Alena Zemančíková: Rozlomená doba

Olomouc mezi našimi krajskými městy vsadila v kulturní oblasti na výtvarné umění a stala se skutečně galerijní metropolí.

Poblíž mého bydliště je rakouské gymnázium, kde studují děti s velkými ambicemi, debata mezi nimi se vede o výsledcích v rozmezí jedničky až dvojky. Nemohu si pomoci a musím vzpomínat na vlastní maturitu: jak nám náš třídní kladl na srdce, abychom se učili doma a nemysleli si, že to zvládneme na plovárně. Abychom se učili látku a ne jen odpovědi na otázky. Abychom se učili ráno a nenechávali to na noc.

A taky si vzpomínám, jak jsme se s kamarádkou tak smály při pročítání životopisů velkých mužů, kteří propadali právě z toho předmětu, ve kterém se pak proslavili, až pod námi prasklo červotočivé kanape na chalupě jejích rodičů.

V dubnu jsme psali písemku, tak, jako ti dnešní. Z češtiny esej (tehdy se říkalo sloh), z cizích jazyků diktát, překlad a krátký text na téma. Jako studentka nadaná na „ty slohy“ měla jsem neustálou tendenci překračovat žánry, nedodržovat zadání nebo to napsat nějak jinak. Když jsme měli sepsat recept, vařila jsem čarodějnický lektvar (kdeže byl tenkrát Harry Potter, v Bradavicích by to bylo namístě, v socialistické škole to byla provokace). Vyprávění jsem zveršovala, popis napsala odzadu, ve zprávě začínala všechna slova stejným písmenem.

Alena Zemančíková: Blázen ve své vsi

„Blázen jsem ve své vsi,“ píše Bohuslav Reynek v jedné své básni o bezvýchodném smutku. Blázen ve své vsi byl také Jonáš, kamarád mého vnuka.

Myslím, že jsem tím znalost žánrů osvědčila, ale známky jsem dostávala podle toho, jaký osobní vztah ke mně měl češtinář. Kupodivu s největším pochopením klasifikovala mé výtvory nejnudnější profesorka, teprve dnes vím, že pod přísnou tváří ukrývala smysl pro humor. Z maturitní písemky mi ale dala trojku s tím, že mám v textu stylistické chyby.

Téma bylo z Wolkra: „dělník je smrtelný, práce je živá“ a já jsem napsala úvahu o marné a zbytečné práci, která člověka ubíjí (jsme v roce 1974) a jejíž výsledky hyzdí okolí. Dnes za jejím nespravedlivým hodnocením (stylistické chyby tam určitě nebyly) vidím obavu z normalizační perzekuce. Ale ani dnes bych takovou esej do maturitní písemky napsat nemohla. Dnes musí být maturitní text zcela normovaný, výšlehy slovesného nadání si musí studenti nechat pro jiné příležitosti.

Vím, že u státní maturity musí být srovnatelná kritéria, však proto se to dělá. Studenty to ovšem rovná do latě, už rovnou se dozvídají, že v úřední věci není místo ani pro žerty, ani pro experimenty. Myslím, že ti nejnadanější v důsledku toho školou trochu pohrdají.

Alena Zemančíková: Na stopu z Tachova do Plzně jsme se svezli mercedesem i obrněným autem

Stopování z Boru u Tachova mělo v 70. letech minulého století svůj význam: byla šance, že se dospívající jedinec sveze v mercedesu, vzpomíná v Alena Zemančíková.

Jeden mladý učitel, výchovný poradce na pražském gymnáziu, mi vyprávěl, že studenti, kteří mají samé jedničky, mívají specifický problém. Mohli by na vysoké škole studovat cokoli, ale nevědí, co. Ne, že by nechtěli na vejšku, ale nevědí, na kterou a proč. Tihle dobří studenti, zejména na osmiletých gymnáziích, jsou podle zkušenosti výchovného poradce tak soustředěni na dobré známky, že se jim jedničky stanou cílem samy o sobě a oni zapomenou, k čemu to celé je. Nemyslí na to, že známka je jenom symbol a konvence. Za jedničkami jim zmizí nejen učební látka, ale především smysl studia.

Jedničkáři z rakouského gymnázia jsou hezcí a sympatičtí mladí lidé, přeju jim při maturitě úspěch. Po cestách za poznáním se ovšem vydají, až ty maturitní jedničky založí doma do desek. A to už bude jiné dobrodružství.