Alexandr Mitrofanov: Po Navalném
V ruském opozičním, což je většinou exilové, prostředí bylo hlavním tématem uplynulých dní množství lidí, kteří se přišli rozloučit s Alexejem Navalným v den jeho pohřbu a v dalších dnech. Nejrozšířenější fotografií se stalo zachycení kopce květin na Navalného hrobě. Zdůrazňovalo se, že zakryly kříž a že kopec byl vysoký jako člověk.
Leitmotivem četných textů a promluv se stala naděje, že lidé u Navalného hrobu znamenají začátek konce Putinova režimu.
Čtěte také
Psychologicky je tato naděje pochopitelná. Lidé, kteří si v Rusku vybudovali značný sociální kapitál – jinými slovy tam byli osobami, jejichž názor v určitých oblastech měl společenskou váhu – se v cizině necítí komfortně a obtížně hledají nové uplatnění. Proto se jako tonoucí stébla chytají sebemenšího detailu, který se jim zdá být znamením naděje, že se jednou vrátí a zúčastní změny režimu. Je jejich naděje reálná?
Když se značnou přirážkou uvedeme celkový počet Moskvanů a lidí z jiných měst, kteří se přišli rozloučit s Navalným, jako 50 tisíc a doplníme to příslušnými fotografiemi, může to vypadat jako významná událost. Jenže pouze v Moskvě je na 7 milionů 600 tisíc voličů.
Palácové převraty
Pro vyvážení nadějí exilu uvedu slova profesora Lva Gudkova, nestora ruských sociologů, který o této společnosti po dlouhých letech jejího bádání hovoří bez servítků: „Pokud mluvíme o Navalném, po krátkém šoku a prožití této tragédie bude velmi brzy zapomenut.“
Čtěte také
Zkusme však teoreticky nastínit možnosti změny Putinova režimu. Jako předpoklad takového vývoje by tu musela být vůle ke změně, jejímž nositelem bude převažující množství obyvatel nebo alespoň převažující množství skupin majících k dispozici vojenskou sílu. Tato tendence však v ruské společnosti vidět není. Buřiči jsou zpravidla ve vězení, pokud zůstali v Rusku, anebo v roztříštěném a činů neschopném exilu.
Opět teoreticky nelze vyloučit vývoj, při kterém se postavení země ve světě zhorší natolik, že nespokojenost širší špičky režimu dosáhne kritické meze a někteří začnou kout pikle. Podobný vývoj by ale musel iniciovat svým tvrdým postupem Západ. Ten se ale zatím chová jinak a v Rusku se šíří vítězná nálada, která by spíše vedla k další expanzi než ke změně režimu.
Historicky se změny v Rusku děly dvěma základními způsoby. Respektive jen jedním, ale v odlišných podobách. Buď to byl palácový převrat, nebo také palácový převrat, ale se zapojením destrukčních sil společnosti, tedy její nejméně kulturní a nejméně vzdělané části s náklonností k násilí.
Čistě palácových převratů bylo několik. Takzvané široké masy byly zapojeny jednou, v říjnu 1917. Zato měli bolševici po takto provedeném převratu zdaleka nejdelší vládnutí.
Ruští opozičníci po Navalném, který svým založením a obsahem politiky představoval naději na bolševický způsob změny, nemají prozatím lepší vyhlídky než se připojit k případnému palácovému převratu na straně vítěze. Otázka je, jestli je bude někdo chtít.
Autor je komentátor serveru novinky.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
