Apolena Rychlíková: Česko má metodiku pro pobyt rodičů s nezletilými dětmi v nemocnicích. Je tu šance na ukončení roky trvající traumatizace nemocných nezletilých

Důvodem pro její vypracování byly roky trvající stížnosti rodičů, kterým různé nemocnice po Česku zabraňovaly v pobytu s nemocnými dětmi. A to mnohdy velmi brutálně a zákonným ustanovením navzdory.

Trauma na celý život

Jen za období covidu si na oddělování dětí a rodičů stěžovaly desítky lidí. Objevovaly se i těžko pochopitelné případy, kdy bylo od matky odděleno třeba týdenní dítě. Nebo situace, kdy byl teprve dvouměsíční kojenec na oddělení ARO, krátce na to na jednotce intenzivní péče a jeho matka s ním nemohla zůstávat přes noc.

Čtěte také

Apolena Rychlíková: Duševní problémy dětí a dospívajících jsou téma, kterému je nutné věnovat pozornost. Ve hře je i naše budoucnost

Extrémní incidenty, kdy bylo některým matkám vyhrožováno, že pokud z nemocnice – a od svých dětí – neodejdou, bude na ně přivolána policie. A další, podobné momenty, které měly vysoce traumatizující důsledky u rodičů, ale hlavně: na psychické zdraví dětí.

V příbězích, které otřesení rodiče sdíleli, se objevovaly různé negativní dopady na děti: zbrzdění vývoje, nástup úzkostí, problémy se spánkem. Především u malých dětí mluví odborníci a odbornice o tom, že trauma z opuštění si mohou podvědomě nést celý život. A to vše proto, že si nemocnice zákon, který měl rodičům nezletilých umožňovat nepřetržitou přítomnost v nemocnici, vykládaly po svém. Bylo to jádrem velkých sporů, teď jim má být konec.

Čtěte také

Když léčba bolí, dítě se raději svěří loutce. Pak se nám stávají malé zázraky, popisuje šéf souboru Loutky v nemocnici Matějka

Na metodice se nejvíce podíleli Piráti. Koneckonců: poslankyně Olga Richterová to měla jako jedno ze svých hlavních témat a pokyn k podpoře uplatňování Zákona o zdravotních službách připravoval hlavně pirátský náměstek ministra zdravotnictví Josef Pavlovic. Dlouhodobě se zamezováním kontaktu mezi nemocnými dětmi a rodiči zabývala také Kancelář veřejného ochránce práv, koneckonců právě od ombudsmana vzešel podnět ke změně, metodika na něj reaguje.

Každý z nás byl někdy dítětem, každý z nás by si tedy měl umět představit, jak stresující může být jen samotná hospitalizace v cizím prostředí nebo i samotná – těžší nebo lehčí – nemoc. Nepřítomnost rodiče, zvláště pokud mu dítě není schopné porozumět, je živnou půdou pro traumata a celoživotní obavu ze ztráty bezpečí a základních jistot.

Apolena Rychlíková|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Separace nemocných dětí je jednoduše těžko pochopitelnou praxí, zvlášť když samotní zákonní zástupci často zmiňují, že jim nejde o žádné „prostory navíc“, ale třeba jen židli u postele nemocného malého pacienta, aby ho mohli držet za ruku, mluvit na něj, být s ním.

Je dobře, že metodika vznikla. V Česku je řada nemocnic – třeba havířovská –, které se dlouhodobě chovají vstřícně k rodičům i dětem. Sami zaměstnanci často uvádí, že je to nic nestojí. Nic, kromě obyčejné laskavosti, empatie a vstřícnosti. A to opravdu není tak moc.

Autorka je publicistka a dokumentaristka