Apolena Rychlíková: „Firma“ jménem Česko v rukou Andreje Babiše ukazuje, jak jsme zanedbali stát

I proto, jak agresivně a nepříjemně působí premiér země, kterému se řízení „jeho“ firmy očividně začíná vymykat z rukou. Optikou krize najednou vidíme, kolik oblastí zůstávalo po celá léta mimo politický zájem.

Čtěte také

Petr Hartman: Generál Babiš válčí s koronavirem

Ironie je už v samotném Babišově základním hesle. Stát totiž z podstaty věcí nemá být firma, ze které proudí zisky jednotlivcům, zatímco ostatní „makají“. Stát je infrastrukturou, která má být dostupná všem, a to v maximální možné kvalitě. Jenže namísto toho po léta posloucháme, jak je stát jen překážka, neschopný pán i špatný sluha – i proto Babiš se svým manažerským heslem zvítězil ve volbách. Pro tuto politiku tu byla od roku 1989 umetaná cestička takřka všemi, kdo nějak veřejně působili.

Řada veřejných odvětví – zdravotnictví nevyjímaje – byla po celá desetiletí pod palbou privatizace. Najednou se zděšeně ptáme, je-li dostatek zdravotních lůžek, a žádáme, aby lékaři zabrali a vytrvali. Navzdory tomu, že sami jsou v první linii mezi nejvíce ohroženými a stát je nedokáže ochránit.

Vynořují se informace, že tolik žádané roušky chybí například v domovech důchodců. Pokud je to pravda, jde o skandální selhání státu a zároveň varování: není už možné jeho roli nadále zpochybňovat a tvářit se, že přece všechno vždycky vyřeší jakási neviditelná ruka trhu, která tu byla uctívaná jako modla.

Promrhané příležitosti

A také je jasné, že nebylo správné přenášet veškerou odpovědnost na neziskové organizace a zároveň jim masivně škrtat rozpočty, protože „politické neziskovky“. I bez nich a stovek aktivistů a dobrovolníků, kteří teď doma šijí roušky, by problémů bylo mnohem víc. Uvědomí si to premiér, až opadne to nejhorší, nebo mu to bude muset důrazně připomenout občanská společnost?

Čtěte také

Lukáš Jelínek: Na exhibice ani mikromanagement politiků není čas

Vyjevilo se také, jak je zdravotnictví klíčové pro naši bezpečnost. Jenže mezi jednotlivými kraji jsou obří sociální nerovnosti, které mohou být v pandemii kritické. Nemocnice jsou různé nejen právní normou, ale i kvalitou nebo dostupností. Stejně tak se teď mnozí ptají, co bude s nejvíce ohroženými členy společnosti, jak se postarat o nemocné a starší lidi, co bude s matkami samoživitelkami, které si přivydělávaly v prekarizovaných pracích, co se stane, až se virus začne šířit mezi těmi, kteří nemají domov, ve kterém by zůstali: lidmi na ulici nebo ubytovnách, kde panují otřesné hygienické podmínky.  

Sociologové, jako je Daniel Prokop, dlouhodobě upozorňují na fenomén skryté chudoby v Česku. Jsou mezi námi tací, kteří si nemůžou dovolit jednorázový výdaj ve výši deseti tisíc korun, či tací, kteří jsou odkázáni na dávky na bydlení, protože jejich každodenní dřina jim nezajistí ani takový příjem, ze kterého jde platit nájem. Co když tito lidé i o svou špatně placenou práci teď přišli? Kdo se o ně postará? A proč jsme konjunkturu, která tu po léta byla, nevyužili k masivní stabilizaci všech sociálních problémů – od předluženosti po nedostupné bydlení nebo alarmující podmínky single rodičů nebo důchodců? I to jsou otázky, které si tváří v tvář dnešní situaci musíme klást.

Apolena Rychlíková|foto: Jan Bartoněk,Český rozhlas

I proto, že se s největší pravděpodobností řítíme do náruče krize ekonomické, která všechno jen zhorší. Až budeme určovat, co charakterizuje léta vládnutí pod „manažerským“ dohledem Andreje Babiše (jak v pozici ministra financí, tak v pozici premiéra), odpovědí nám mimo jiné bude: promrhané příležitosti. Na spravedlivější a stabilizovanou společnost, která chápe, proč jsou důležité kvalitní veřejné služby a v kritických okamžicích toto pochopení používá pro co nejlepší politické i mezilidské jednání.

Autorka je komentátorka serveru A2larm