Apolena Rychlíková: Problém nedostupného bydlení v Česku trvá. Výstavba zaostává, ale jen bezhlavé stavění bytů tuto krizi nevyřeší
„Výsledky studie Deloitte Property Index 2022 ukazují, že pořízení vlastního bytu o ploše 70 m² vyjde občana Česka na 13,3 průměrných hrubých ročních platů. Po nárůstu o 1,1 průměrných hrubých ročních platů od roku 2021 se tak Česká republika řadí na pozici země s nejméně dostupným vlastním bydlením v Evropě.“ Tak zní závěry nejnovější studie o dostupnosti bydlení napříč Evropou, z nichž Česká republika – už zase – nevychází zrovna nejlépe.
Nepřekvapivě je situace nejhorší v Praze, kde získání vlastního bydlení vychází na 15,3 průměrných hrubých ročních platů. Souvisí to samozřejmě i s tím, že naše mzdová hladina je stále dost nízká.
Čtěte také
Podobné zprávy čteme prakticky už několik let v kuse. Krize bydlení se mezitím stala jedním z ústředních témat české společnosti i politiky. Dříve čistě individualistický narativ, který se zmohl akorát tak na „dobré“ rady typu: tak se přestěhujte do levnějšího, pomalu mizí. Ukazuje se totiž, že nedostupnost bydlení či nárůst výdajů na něj, a to i důsledkem inflace, postihuje čím dál širší vrstvy ve společnosti.
I proto ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš nastartoval hned několik projektů, které by dostupnost bydlení měly zlepšit. Sám přitom přiznává, že jen komerční výstavba tento problém nevyřeší. A pod kuratelou mnoha odborníků a odbornic tak vzniká zákon o podpoře bydlení. Na dotacích a úvěrech bude rozděleno 800 milionů korun a vzniknout má kolem 300 nájemních bytů, hlavně obecních.
Bydlení nad zlato
Jde ovšem jen o jeden střípek z celé mozaiky připravovaných opatření, která budou více cílit právě na obecní výstavbu a nájemníky.
Čtěte také
Ukazuje se totiž, že trend vlastnického bydlení, kterým bylo Česko v rámci svého postkomunistického vývoje silně zasaženo a ze kterého se stal dominantní trend na trhu, se musí mírně proměnit. Neobejde se to však bez větší ochrany nájemníků a nájemnic, kteří mnohdy čelí velké nejistotě. Především proto, že sehnat smlouvu na dlouhodobější pronájem je takřka nemožné a nájemnický status tak v sobě skrývá neustálé obavy z každoročního navyšování nájmů.
Na rozdíl od řady západních zemí byla u nás pozornost politiků upnuta především na individualistický přístup k bydlení. Jakoby jedna ze základních životních jistot úplně vypadla z hledáčku státu – a to přitom spolu se zdravotnictvím nebo vzděláním tvořilo bydlení jeden z pilířů poválečného vývoje demokratických zemí.
Obce nestaví nebo staví velmi málo. Zákon o sociálním bydlení nemáme. Stále tu na ubytovnách v nedůstojných podmínkách přebývají třeba rodiny s dětmi nebo chudí důchodci. Města ještě donedávna privatizovala své bytové fondy naprosto bezhlavě. Nemáme dobře nastavené daně z nemovitosti.
A developeři ani dnes nejsou tlačeni k odpovědnosti za více dostupnou výstavbu, která by třeba městům poskytovala i část sociálního bydlení jako kontribuce za poskytnutá území. Pokud další roky nechceme číst o tom, jak je Česko jednou z nejvíce nedostupných zemí v otázce bydlení, musí se dát věci do pohybu. Bydlení je přece nad zlato.
Autorka je publicistka a dokumentaristka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
