Architekt, který se znelíbil Husákovu režimu. Promyšlenou stavbu českobudějovické centrály Stavoprojektu vystavěl Ladislav Konopka
Ačkoliv si normalizační ideologové už „netroufali kritizovat určitou architekturu jako protisocialistickou“ (Petr Kratochvíl), jednotlivé tvůrce nadále persekvovali za jejich osobní postoje. Postih vzpurných jedinců ovšem nespočíval v omezování jejich profesní činnosti či rovnou vyhazovu ze zaměstnání, nýbrž v zákazu publikování. Přesně takový osud potkal českobudějovickou centrálu Stavoprojektu postavenou v letech 1964–1969 podle projektu architekta Ladislava Konopky.
Architekt Ladislav Konopka (1933–2002) byl absolventem Fakulty architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze, kde v letech 1954–1960 studoval u profesorů Jiřího Štursy a Jindřicha Kriseho. Do Krajského projektového ústavu nastoupil roku 1963 a pracoval v něm až do jeho zániku v roce 1990 ve funkci šéfa architektonické skupiny.
Vzhledem k datu projektu je zřejmé, že budova projekčního ústavu byla jeho prvotinou, v níž se evidentně inspiroval dílem klasika světové moderní architektury, Ludwiga Miese van der Rohe. Na rozdíl od něho, ale Konopkova práce nepředstavuje architekturu čistě minimalistickou, ale spíše ušlechtile prostou, díky čemuž vybočuje z linie tehdejší české architektury. Stavoprojekt je čistou, do posledního detailu promyšlenou a logicky provázanou stavbou, kde klíčovou roli nositele estetických idejí hrají harmonické proporce, materiály a zejména obnažené ocelové konstrukce. Konopka s nimi doslova nakládá jako s citacemi detailů Miesových vrcholných staveb v čele s Robert Carr Memorial Chapel z roku 1952, kde Mies van der Rohe pracoval s takřka identickým typem neomítaného cihelného zdiva.
V případě Stavoprojektu se ocelové konstrukce nejvýraznějším způsobem uplatňují na hlavním průčelí, kde z nich architekt vytvořil pozoruhodné zastřešení vstupního schodiště. Stejně brilantně jich užil u krytých stání pro služební vozy, která se nachází v předpolí budovy, a rovněž u obou prosklených průčelí, ideálně orientovaných vůči východu a západu. Při zběžném pohledu se tyto prosklené stěny jeví jako lehké „závěsovky“. Ve skutečnosti jimi ale nejsou, protože jednotlivé okenní panely vyplněné černým sklem, jsou přivařeny do vertikálních nosníků. Velmi zajímavý detail, který znovu poukazuje na architektovu fascinaci „miesovskými“ konstrukčními detaily, představuje luxferová výplň mezi ocelovými nosníky v suterénu budovy.
Architektonické kvality, které v exteriéru spoluutváří neomítané zdivo, jsou lehce modifikovaným způsobem přítomny také uvnitř budovy, kde prim udává práce s prostorem. Nejvíce je Konopkův prostorový cit patrný v řešení centrálního schodiště, které je zavěšeno do stěny předsunuté schodišťové věže. Její boční stěny, od nichž je schodiště odsazeno asi o jeden metr, jsou po celé výšce a z obou stran protknuty sklobetonovým osvětlovacím pásem. Díky tomuto řešení architekt vytvořil jak působivý prostor, tak díky ventilátorům umístěným v horní části a komínovému efektu, zajistil chodbám dostatečné množství čerstvého vzduchu. Osvětlení střední komunikační chodby pak vyřešil opět sklobetonovými okny, která oproti běžné praxi neumístil nad vstupy do kanceláří, nýbrž vertikálně po jejich stranách.
Související
-
Československé mrakodrapové paláce. O kancelářské budově Ferra referovaly noviny už roku 1927
Ačkoliv za první československý mrakodrap bývá považován pražský Všeobecný penzijní ústav, o stavbách označených jako „mrakodrapové paláce“ referovaly noviny už roku 1927.
-
Reprezentant funkcionalismu. Zatímco Říhovo životní dílo žije, jeho vlastní vila je chátrá
V loňském roce jsme si připomněli 90. výročí otevření divadla Vlasty Buriana, která sídlí v paláci bývalé Báňské a hutní společnosti postaveném podle projektu J. K. Říhy.
-
Art decový klenot. Prohlédněte si bývalé luxusní sídlo Carlose Alberta Cabrala v portugalském Portu
Oblé linie a dynamické formy definují bývalé sídlo C. A. Cabrala. Během 30. let si v parku Serralves nechal vybudovat jednu z nejpůsobivějších art decových vil v Evropě.