Balimaya Project & Dave Okumu: Jak Británii probudit z historické amnézie

Když se do kolektivní akce s odpůrci zametání otrokářské a koloniální historie Velké Británie pod koberec pustil v březnu rozsáhlými články deník The Guardian, neznamenalo to nic jiného, než přitakání na vědomé zapomínání ostudné éry ze strany bývalé otrokářské mocnosti. Hlavním problémem nejsou podle dlouholetého editora Gary Youngeho fakta nebo nedostatek znalostí, ale svévolný a selektivní proces prosévání a filtrování za účelem nalezení vzpomínek, které odpovídají k obrazu svému vykonstruovaným dějinám.

Odhodlání Guardianu pravděpodobně předcházel fakt, že tohle výbušné téma, úzce svázané se sílící kritikou systémového rasismu, už léta rezonuje mezi britskými černošskými umělci a nejvíc v kolektivu londýnských jazzmanů. Bavíme se o něm také v tomto pořadu, naposled třeba v dílu o folkařce Angeline Morrison. Nyní se k němu vracíme s novým albem I Came From Love, které zpěvák a producent Dave Okumu natočil s kapelou The 7 Generations a mnoha hosty. Děkuje na něm předkům za to, že přežili a umožnili mu žít. Střídá protesty s motlitbami a obnažuje vlastní rodinou historii.

Mezi nejnaléhavější skladby patří Blood Ah Go Run, připomínající následky tragického požáru v londýnském domě New Cross, během kterého za podezřelých okolností zemřelo třináct černošských teenagerů. Několik skladeb doprovází videofilmy od režiséra Nicolase Premiera a stojí za to, se na ně na stránce toho pořadu podívat a poslechnout si i celá alba.

Dave Okumu se narodil ve Vídni keňským rodičům a po přestěhování do Londýna v uplynulých založil kapelu The Invisible nominovanou na Mercury Prize a spolupracoval s Tony Allenem, Amy Winehouse, Adele, Jessie Ware, St Vincent nebo Grace Jones, a samo sebou s britskými jazzmany.

I Came From Love je vlastně jeho debutové album a do směsi post-punku, afrobeatu, elektroniky, funky a moderního jazzu vložil emotivní recitaci básníka Anthony Josepha nebo citace z děl spisovatele Aimé Césaireho. Jako jiní si pokládá otázku, co to znamená být černochem v Británii a ve skladbě Amnesia přemítá nad životem v zemi se zlomeným srdcem ze ztráty impéria a těmi, kdo pod jeho vládou trpěli.

A teď k názvu kapely 7 Generations, ve které za bicími sedí Daveho dávný kamarád Tom Skinner, rytmický motor skupiny Sons of Kemet vedené dalším přítelem, saxofonistou Shabakou Hutchingsem. Váže se k příběhu mladé západoafrické dívky Priscilly násilně v roce 1756 odvlečené do Jižní Karolíny a prodané otrokáři Eliasi Ballovi, z jehož deníku legendární zpěvačka Grace Jones mrazivě cituje: „S penězi udělejte dvě věci. Kupte dům a mladé otroky.“

Afričané jsou nejrychleji rostoucí a největší černošskou komunitou Velké Británie. Přidejte k tomu potomky karibské generace Windrush a vyjde vám z toho obrovský kulturní kotlík, v němž to poslední léta hodně vře. Zatímco v minulosti se černošská mládež snažila zapadnout do společnosti a ke svému původu raději moc nehlásila, dnes si uvědomuje, že odtržením od svých předků a historie přišla o svou identitu. Osobuje si proto právo se k ní přihlásit a zapojit se do panafrické kulturní renesance.

Takhle nějak uvažoval také Brit senegalského původu, skladatel Yahaela Camara Onono. Do Senegalu se dostal až jako dospělý a většinu života hrál jazz, když ale vzal do rukou buben djembé a dostalo mu vzdělání ohledně griotských tradic národa Mandé, napadlo ho propojit zkušenosti diaspory s kontinentem. Výsledkem byla šestnáctičlenná skupina Balimaya Project, což v překladu z jazyka Mandinků znamená Esence příbuzenství.

Úchvatný hybrid mandinského afrofunku a současného londýnského jazzu šokoval svou energií a originální kombinací zvuku kory, balafonu, bubnů a dechů s klávesami. Debutové album Wolo So získalo loni cenu magazínu Songlines a málokdo si dokázal představit, co bude dál. Kapelník Onono však trpělivě čekal, až se usadí prach, a nakonec podle své strategie nové album i nazval. Skladbou Seasons of Baraka pak naznačuje, že baraka se nemusí týkat pouze duchovního požehnání, ale může vyjadřovat také kolektivní stav bytí.

Album When The Dust Settles má daleko osobnější vyznění než to předchozí. Poznamenala ho smrt staršího bratra Camary Onona na vojenské misi v Nigérii, ztráta dítěte a rozčarování z života mimo Afriku. Přibylo proto zpívaných skladeb a emotivních prohlášení.

Skladbu nazvanou There’s Nothing Left For Us Here uvedl slovy: „Neustále nám říkají, že sem nepatříme, ale generace před námi tady zůstaly v přesvědčení, že je to ta nejlepší možnost. Opravdu? Když nás zabíjejí, mrzačí a ekonomicky sabotují, bojujeme o drobky a osamoceně umíráme v zemi, ve které se rozpadá smysl pro společenství.

Zpěvák Fassara Sacko pak s narážkou na stále častější uvažování diaspory o odjezdu do země předků zpívá: „Všeho do času, vracíme se domů, protože nám tu už nic nezbylo.“