Básník Tomáš Lotocki a jeho Kázání na Mniší hoře

Vysíláme 27. září v 19:00.

Mniší horu, ležící v městské části Brno-Bystrc, znají dnes nejen obyvatelé jihomoravské metropole jako místo, na němž se rozkládá Zoologická zahrada. Stovky návštěvníků, hlavně těch dětských, tu denně obdivují přes 200 druhů zvířat, od čarokrásných akvarijních rybek až po majestátné tygry a lední medvědy. Přítomnost je barevná a okouzlující. Hora má však, stejně jako člověk, také paměť. A tato paměť ožívá a zavádí nás do doby, kdy „Mnišárnu“ naplňovalo trochu jiné exotické hemžení: „… žádné cestičky s vyfintěnými pávy/však mumraje tolik/že si z toho krutihlav div hlavu nevykloubil…“

Dokument Veroniky Pospíšilové Kázání na Mniší hoře vychází ze stejnojmenné básně brněnského básníka Tomáše Lotockého (*1977). Lotockého báseň můžeme vnímat v narativní rovině jako jakési vrstvení vzpomínek. Vzpomínek autora na prarodiče, kteří jej vychovali a pomáhali utvářet vnímání jeho dětského světa, a to především skrze vyprávění, které získává podobu rodinného mýtu předávaného z generace na generaci … Tak se v dějové linii dostáváme až do období První světové války, mezi československé legionáře. Těžištěm příběhu je však ona válka druhá nahlížená klukovskými očima. Stará Bystrc za období protektorátu je zabydlena rázovitými postavičkami; na pozadí jejich obyčejných lidských životů a bezstarostných klukovských her se však rýsují nepopsatelné hrůzy válečného běsnění, hrůzy, které nejen dětská mysl nedokáže zcela pochopit, neboť dalece přesahují možnosti lidského chápání. Až mnohem později se možná do duše začne vkrádat neodbytná otázka: Jsme jenom obětmi, nebo též viníky…?

Marek Salamon a Tomáš Lotocki v brněnské ZOO |foto: Veronika Pospíšilová

Mnohovrstevnatý text „Kázání“ však nelze vnímat primárně jako memoárové vyprávění, sám autor definuje báseň jako pokus o „metafyzickou poému“. Pohybujeme se na té nedefinovatelné a nevysvětlitelné hranici, kde lidské svědectví přestává mít povahu dějinného záznamu a začíná k nám promlouvat jazykem mýtu. Osobní se stává univerzálním a nejvyšší vrcholy a nejhlubší propasti tají věci všední a prosté. Středobod příběhu – Mniší hora, tak není jen místem foglarovsky klukovské iniciace, ale v jejích „kostech“ se možná ukrývá samotné tajemství podstaty a smyslu lidské existence.

Režisérka Veronika Pospíšilová použila se svým štábem podobnou tvůrčí metodu, jako při předchozím natáčení rozhlasové dramatizace básně Tomáše Lotockého – poémy Úhoři. Spolu s autorem se pohybovala v autentických exteriérech a v dokumentárních sentencích se snažila zachytit ono napětí duality mezi civilním komentářem a osobitou básnickou reflexí, u vědomí toho, co kdysi tak trefně pojmenoval Vladimír Holan: Je to právě reálno, které je metafyzické…