Býval jsem velký smíšek a brebta, ohlíží se za rozhlasovou kariérou herec Preiss, vítěz ankety Neviditelný herec století

Vzpomenete si ještě na okamžik, kdy vám poprvé volal někdo z rozhlasu kvůli účinkování v rozhlase?

Čtěte také

Neviditelným hercem a herečkou století jsou Viktor Preiss a Hana Maciuchová

Mám pocit, že to bylo v době, kdy jsem měl možnost se seznámit s režisérem Jiřím Horčičkou při nějaké konzultaci na divadelní fakultě. On nám tady na půdě rozhlasu udělil nějaké lekce...

Jak vypadaly takové lekce od Jiřího Horčičky?

Otevřely se dveře do kanceláře, kde jsme seděli na hřadě a hned ještě za těmi dveřmi se ozval bryskní hlas úžasného spíkra, pana režiséra Jiřího Horčičky. A ta kancelář duněla. Pak šla hodinová přednáška o Československém rozhlasu. Klesly nám brady, protože jsme vůbec neměli tušení, o čem to bude, i když jsme na škole měli zaučovací rozhlasové studio. Ale hlavně slyším ty decibely, ten hlas, gesta, mocnost té osobnosti.

Jan Hartl vyprávěl, že mu režisér Melč přivazoval ruce k židli, aby se odnaučil používat ruce a všechna herecká gesta přemístil do hlasu. Je to pravda?

Možná, že u mě nebylo třeba přivazovat ruce, i když všichni gestikulujeme a hrajeme v té situaci, kdy máme partnera třeba tři metry od sebe u mikrofonu. Myslím, že herecká reakce je jako na jevišti, že si člověk nejenom nějak pomáhá, ale prožívá věci i tělem. Takže někdo má větší gesta, někdo je u mikrofonu úspornější.

Vrátíme se ještě k režii Jiřího Horčičky. Velký skvost v rozhlasovém archivu se jmenuje Věc makropulos. Bylo to první setkání s Karlem Högerem v rozhlasovém studiu?

Myslím, že ne, setkával jsem se s ním už na škole při výuce filmového herectví. To jsme chodili na FAMU. Měl vždycky velmi elegantní slušivý oblek a často se díval z okna na Vltavu. A hovořil k nám zády. Vždycky, když jsme se potkali ve studiu, tak mě poznával, což byla pro mě samozřejmě čest.

Dalo se od něj v rozhlasovém studiu něco odkoukat?

Čtěte také

„Zahrála i skleničku od hořčice.“ Hana Maciuchová byla fantastická žena, vzpomíná režisér

Samozřejmě, nejenom ve studiu, ale i v civilním setkávání. Ta noblesa a jiná doba – vím, že je to sentiment, že voláme vždycky po něčem, co bylo, a také to nebylo růžové a mohla to být drsná doba, včetně těch válečných. Ale byla to prostě noblesní generace.

Představuji si konec 70. let, to nebylo takové to běhání z divadla do studia na poslední chvíli. Ale možná se pletu?

V historické budově byla kuřárna, byla tam dáma, která vařila kávu. A byly tam sedací pohovky, nejenom holý stůl s kovovými židlemi jako dnes. A seděly tam osobnosti, které měly o čem vyprávět. A my jsme poslouchali. Byla to taková zaklínací mezidoba mezi tvorbou v divadle a tvorbou v rádiu. A to k tomu patřilo. Staří bardi vyprávěli svoje historky a jejich dialogy a něžné ironie byly na vysoké úrovni.

Kolik času zabere příprava na rozhlasovou hru?

První je samozřejmě si to přečíst, druhé je přečíst si to pozorně, třetí je přečíst si to pozorně a důkladně, za čtvrté vyložit si to po svém, získat nějaký pocit, postoj…. A pak se ty věci snažit prolnout a propojit.

Viktor Preiss a František Němec při natáčení|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Může se stát, že se člověk ubreptne, a pak frekvence strašně rychle skončí, když jsou tam kolegové náchylní ke smíchu?

Ano, to jsem byl já. Býval jsem strašný smíšek, a hlavně jsem býval strašný brebta.

Jaký byl největší rozhlasový „přebrebt“ Viktora Preisse? A má stále herecké sny? Poslechněte si celý rozhovor, který je reprízou z 26. dubna 2023.