Co pomáhá s odcházením, je otevřenost. Vnímejte přání umírajícího, nabádá ředitelka hospice Šormová

14. leden 2022

„Téma umírání je ve společnosti stále značné tabu. Nejen my, jako Cesta domů, celá komunita lidí, kteří se v oboru pohybují, se to pokoušíme pomalu měnit. Mám osobní zkušenost, že se otevřeností nikdy nic nepokazí,“ říká sociální pracovnice a šéfka hospice Ruth Šormová. „Může to být v dané chvíli těžké, může to provázet nějaké napětí, ale když se na to podíváte s odstupem, otevřenost u umírání vždy pomáhá.“ 

Mnoho lidí má zábrany svému příbuznému říct, že umírá, protože mu nechtějí brát naději.

Čtěte také

„Naděje ale nemusí bezprostředně souviset pouze s nadějí na uzdravení. Kolegové zdravotnicí, kteří chodí do rodin říkají, že blízcí nemocných tvrdí, že nechtějí brát naději na uzdravení.

Přitom všichni vědí, že tato naděje už nemá s realitou nic společného. Přesto může nemocný i rodina doufat, že třeba ještě něco hezkého stihnou, třeba si něco dopovědět. Svou naději totiž mohou upnout k ničemu jinému.“

Nebrat naději?

Šéfka hospice Cesta domů přidává příklad z praxe: „Než jdeme do pokoje například k dědečkovi, tak nám rodina doporučuje, ať se nezmiňujeme o jeho nemoci. Proběhne něco zdravotního, přivřou se dveře a dědeček říká: ,Hlavně dceři neříkejte, jak na tom jsem. Ona doufá, že se ještě uzdravím.‘“

Vstupujeme do rodin, kde se mluví, ale i tam, kde se společně mlčí.
Ruth Šormová

„Opakovaně zažíváme situaci, kdy to všichni zúčastnění vědí, ale neříkají si to. To je můj velký argument, jak to zkusit překonat a být otevření. Rodina se tak společně připravuje o možnost rozloučit se a stihnout věci, které ještě stihnout reálně mohou.“

„Důvod, proč tak málo lidí umírá v domácím prostředí, je, že řada těch blízkých pečujících se cítí velmi nejistá. Nemají informace, logicky to ještě nikdy nevyzkoušeli a teď si s tím mají nějak poradit.“

Čtěte také

V Česku je totiž podle Šormové nedostatek terénních služeb, které by pečující podpořily.

„Doprovázet nevyléčitelně nemocného je náročné a vyžaduje to všemožnou podporu. Povzbuzujeme rodiny, aby si o ni řekly. Bohužel, není to samospásné, protože by si třeba i řekly, ale služby nejsou vždy dostupné.“

Zřejmě se jako společnost bojíme hovořit o těžkých tématech. „Přitom nechci předstírat, že je to snad něco snadného. Nejsem odbornicí na smrt jen proto, že pracuji v hospici. Sama mám řadu otázek a představuji si, co bych v různých situacích udělala,“ přiznává. 

Nejsou dobré a špatné způsoby odcházení.
Ruth Šormová

Jak bychom měli ale o smrti informovat malé děti? „To, že by se z toho měly vynechat děti, je jen iluze. Každého z nás se týká narození, život i smrt. Ať jsme  mladí, nebo staří. A děti jsou na to extra citlivé,“ uvažuje. Dodává, že naštěstí se už vědomí „mluvit o smrti“ i s dětmi za zhruba posledních 15 let výrazně posílilo.

Čtěte také

Pokud se do této situace dostanete, pak Šormová doporučuje nic nezkrývat. „Otevřenost pomáhá. Vnímat, co by si ten druhý přál – i když to není vždy to, co by si přál pečující. Někdy musíte respektovat přání, a to i když není v souladu s tím vaším,“ nabádá.

„Vstupujeme do rodin, kde se mluví hodně, kde se třeba usmiřuje s věcmi, které se staly před lety. Nebo jsme v rodinách, kde se společně mlčí, někdo někoho chytne za ruku, anebo také ne. Ale je tam blízkost. Celá tato škála platí, všechno se počítá.“

„Nejsou dobré a špatné způsoby odcházení. Někdo řeší smysl života, potřebuje se se všemi smířit, někdo řeší úplně praktické věci. Aby nezapomněl předat heslo k účtu, aby se někdo postaral o zahradu, o pejska. A myslím si, že je dobré mít k této tíži, která bezpochyby období před úmrtím provází, velký respekt. Příběh každého je jedinečný, stojí za to mu vyhovět,“ uzavírá Ruth Šormová.

Celou Osobnost Plus Lucie Vopálenské najdete v audiozáznamu.

autoři: Lucie Vopálenská , lup

Související