Daniel Kroupa: Kunderův Unesený Západ
Když jsem poprvé v roce 1984 četl esej Milana Kundery Unesený Západ aneb tragédie střední Evropy, vedl jsem s ním tichou polemiku. Soustředil jsem se pouze na jeho tvrzení, která se mi jevila trochu povrchní. Souhlasil jsem sice s tím, že „identita národů a civilizací se obráží a soustřeďuje v tom, co vytvořil duch a čemu se říká kultura“, ale zdálo se mi to trochu mlhavé, protože nedodal, co konkrétně v tom kterém případě měl na mysli.
Mluví-li se o Evropě, nestačí přece říci, že zatímco ve středověku se opírala o náboženství, v době moderní jeho roli převzala kultura, která se nyní své úlohy vzdává. Tím náboženstvím bylo západní křesťanství a to ve středověku vytvořilo syntézu zahrnující podstatné prvky řeckého myšlení a římského práva.
Čtěte také
Na této syntéze se pak v rozmanitých evropských etnikách, z jejichž jazyků, zvyků a tradic vyrůstaly kultury, které se v romantické reakci na osvícenský racionalismus staly v 19. století zdrojem národních identit. Ony kultury byly ovšem širší, než jak jsme si dnes toto slovo zvykli užívat: zahrnovaly filosofii, vědu, právo i politiku.
Z křesťanství si jako samozřejmost odnesly vědomí důstojnosti jedinečné lidské bytosti spočívající v rozumu a svobodě. Z řecké tradice, jak zdůrazňoval Jan Patočka, uchovaly myšlenku duchovní moci, tedy přesvědčení, že moc musí být podřízena rozumu, ztělesněnému v zákoně, před nímž si mají být občané rovni.
Čtěte také
A rovnost před zákonem se v plnosti může uskutečňovat v demokracii. Když se kultura, chápaná úzce jako umělecká tvorba a zábavní průmysl, z tohoto celku vyděluje, není divu, že stojí před neřešitelným dilematem, které ji ničí, totiž zda má být apolitická, či angažovaná.
Ve vzájemných konfliktech evropské národy vnímaly pouze své rozdíly a společný základ se zřetelněji ukázal až na pozadí hrůz druhé světové války. Rozpoutalo ji Německo hnané totalitní nacistickou ideologií, která starou evropskou tradicí pohrdala a chtěla ji nahradit „Novou Evropou“. Také komunistická totalita zavrhovala „starý podlý svět“ a snažila se ho nahradit „lepším světem“ beztřídní společnosti, která však při své realizaci připomínala spíše prastarou despocii.
Proti duchu doby
Čtěte také
Kundera proto správně říká, že ruský komunismus byl naplněním starých imperiálních snů a že my Češi jsme si pod jejich nadvládou uvědomili, že s nimi máme málo společného a patříme k Západu. Kdo a proč nás do té pasti přivedl, už ale nevysvětluje.
Četba jeho eseje téměř po čtyřiceti letech už ve mně nevzbuzuje někdejší potřebu vymezovat se vůči jeho myšlenkám. S odstupem času mám tendenci spíše ocenit, že obsahuje to, co jsem v jeho románech postrádal nebo možná neviděl: určité odhodlání postavit se proti duchu doby a sdělit západní kulturní veřejnosti nepříjemné skutečnosti, které zapomněla či vytěsnila ze svého povědomí.
Například tu, kterou nalezneme v jedné poznámce pod čarou. „Jeden z velkých evropských národů – Ukrajinců je bezmála čtyřicet milionů – pomalu mizí. A k této nesmírné, skoro neuvěřitelné události dochází, aniž si to svět uvědomuje.“ Odměnou za tuto připomínku jistě bylo, že se Milan Kundera dožil okamžiku, kdy ukrajinský národ opět vstoupil do světových dějin jako národ evropský.
Autor je filozof a pedagog
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
