Daniel Kroupa: Potíže s liberalismem

Před 30 lety se k němu hlásili skoro všichni, kdo chtěli být pravicoví, dnes je toto slovo synonymem levice. Tehdy přesněji: pravice, liberální konzervativci nejen u nás, ale i ve světě, prosazovali liberální demokracii, liberální tržní hospodářství a liberální mezinárodní obchod.

Čtěte také

Pravice vs. levice? Ne, je to trojúhelník − liberalismus, konzervatismus a socialismus, vysvětluje politolog

To se však po světové finanční krizi v roce 2008 stávalo, právem či neprávem, poněkud nepopulárním. V současné době se na pravé straně politického spektra do popředí tlačí neliberální konzervativci, kteří hovoří o ochraně tradičních hodnot proti liberalismu.

Liberalismus, nazývaný nyní progresivní, je spojován s politickou korektností, multikulturalismem, promigrační politikou, feminismem, ochranou menšin a právy LGBT. I zde nacházíme paradox, protože ideálem tohoto liberalismu už není libertas, svoboda, ale rovnost: rasová, etnická, sociální a rovnost mužů a žen.

Proč se tedy tento směr také nazývá liberalismem? Inu proto, že jeho cílem sice není svoboda, ale osvobození člověka od útlaku, který je údajně způsobován tradiční nerovností.

Liberální demokracie

Čtěte také

Jan Vávra: Proč zpochybňujeme model liberální demokracie?

Viníkem jsou tradiční instituce, které v nových generacích reprodukují zděděné vztahy nadřazenosti a podřazenosti, hlavně rodina a církve. Radikální forma progresivního liberalismu proto prosazuje odstranění těchto institucí a nastolení rovnosti: nejlépe hned!

Progresivní liberalismus v západních zemích má dnes převahu v akademickém prostředí, v kultuře i v médiích. Opírá se o poznatky sociálních věd, disponuje argumenty, jimiž přesvědčuje vzdělanější část společnosti a má v jednotlivých oblastech propracovanou strategii, jak se prosadit politicky.

Neliberální konzervatismus je naproti tomu reakční a neohrabaný. Reakční proto, že nemá vlastní politickou agendu a pouze reaguje na to, co předkládají druzí.

Má na své straně zavedený způsob života, tradiční předsudky a hněv méně vzdělaných lidových vrstev, zklamaných globalizací a volajících po ochranářství. Je to ale zázemí stále ještě početně silnějších, než mají jejich protivníci.

Liberální demokracie, dílo klasického liberalismu, je nyní terčem útoků jak tradicionalistů, tak pokrokářů. Těm prvním vadí, že v tomto řádu zůstávají na spodních příčkách společenského žebříčku, ale hlavně to, že v rámci férových pravidel ponechává volné pole působnosti těch druhých.

A pro ty druhé, kterým nestačí klasický princip rovnosti před zákonem, zase vadí, že liberálně demokratický řád obsahuje příliš mnoho překážek k nastolení rovnosti faktické.

Daniel Kroupa|foto: Jana Přinosilová,Český rozhlas

Pokud by se ale tradicionalistům a pokrokářům podařilo tyto překážky odstranit, tedy zrušit vládu zákona, dělbu moci, nezávislé soudnictví a média, občanskou společnost, zůstala by jen moc nespoutaná pravidly a bez překážek. Moc, která by likvidovala i ty, kteří ji stvořili. Tak, jako se to opakovaně stalo v minulosti, z níž se někteří lidé nedokáží poučit.

Autor je publicista