Daniel Raus: John Lennon a pastelky

Měníme se totiž my. A přelomové okamžiky nám to připomínají. To my už nikdy nebudeme jako předtím, když tragicky zahyne ten, koho jsme obdivovali, kdo byl mluvčím naší generace, jehož písně jsme poslouchali a jehož desky máme doma na polici. Jeho truchlivý příběh je i naším příběhem.

S tím souvisí prazvláštní schopnost idealizovat si vlastní minulost. Nosíme v sobě psychologickou gumu a pastelky. Díky nim v dávných časech svého mládí něco vymažeme a něco přikrášlíme. Vzniká tak obraz, kterému bezmezně věříme, protože jsme jeho spoluautory. Aby byl hezčí, gumujeme obyčejně věci bolestné a zvýrazňujeme ty veselejší.

Před pětadvaceti lety padla u nás totalita. Objevuje se k tomu řada průzkumů veřejného mínění. Překvapivé procento lidí v nich teskně vzpomíná na časy za starého režimu. Je ale otázka, do jaké míry jim chybí jejich mládí, a do jaké míry mají skutečně absťák po komunismu. Tipoval bych, že převažuje to první, ale mohu se mýlit.

John Lennon kdysi prohlásil, že realita nechává hodně místa představám. Potom přitvrdil a v jedné ze slavných písní zpíval, že nic vlastně reálné není. Kulky, které ho srazily k zemi u vchodu do domu jménem Dakota na newyorské páté ulici, byly ovšem krutě reálné. Sen skončil, chtělo by se dodat slovy jiné z jeho písní.

Pokud se tedy někomu stýská po totalitě v tom smyslu, že by chtěl zpátky centrální systém obehnaný drátem, obchody s neochotnými prodavači, fronty na toaletní papír a pořadník na trabanta, pak je zde dobrá zpráva. Na světě je pořád ještě pár míst, kde takový systém existuje. Stačí se přestěhovat například do Severní Koreje. Ale rychle, dokud ho mají.

Pokud se ale někomu stýská po starých časech, po mládí a jeho ideálech, pak je zde naopak špatná zpráva. Svět už nikdy nebude jako kdysi. A není to tím, že padl komunismus. Ani tím, že byl zastřelen John Lennon. Potěšující ale je, že pastelky se dosud nevypsaly.