David Klimeš: Pavel bude dobrý prezident, i když se lépe vyrovná s minulostí
Prezidentu Petru Pavlovi se daří. Stal se silným hlasem v podpoře Ukrajiny nejen v Česku, ale i v evropském kontextu. Zjevně se snaží obrušovat hrany mezi vládou a opozicí, což už dlouho žádný prezident nezvládal. A umí udělat i správné gesto, což naposledy předvedl při přijetí šikanované ukrajinské holčičky.
Ale pak je tu jedna věc, která nemá logiku. Ač v prezidentské kampani byla komunistická minulost Petra Pavla jedním z ústředních témat, nic moc neovlivnila.
Čtěte také
Pro většinu dnešních voličů je předlistopadová minulost kandidáta zjevně až na nějaké desáté pozici, co se důležitosti týče. Podtrhlo to konec konců i to, že do druhého kola 70 procent voličů poslalo normalizační komunisty.
Pavel se tedy nemusí nijak obávat, že by mu hlubší reflexe vlastní minulosti uškodila. Ale z nějakého důvodu se mu do toho stále nechce. Při oficiální návštěvě Prahy mimo jiné uctil památku obětí komunistického režimu, konkrétně Milady Horákové, Jana Buchala, Oldřicha Pecla a Záviše Kalandry, kteří byli před 73 lety zavražděni.
Následně se pustil do vlastní reflexe, kde zopakoval své tradiční teze: Ještě koncem 80. let nedokázal prohlédnout zločinnou podstatu režimu. Kvůli prostředí a školám, které navštěvoval, toho ani nebyl schopen. Systémová selhání považoval za chyby jednotlivců. Jeho vyrovnání s minulostí spočívá v tom, že své nevědomosti lituje a nebojí se to přiznat.
Čtěte také
Takový projev zrovna u příležitosti vraždy Milady Horákové je zvláštní. Jistě mnoho obyvatel Československa 80. let, ať už komunistů, či nekomunistů, si ještě nedokázalo představit konec vlády jedné strany, ale po roce 1968 málokdo a koncem 80. let už prakticky nikdo nevěřil, že by zločinné omyly byly jen dílem jednotlivců.
Absolutně pod vlivem
Tato prezidentova teze je navíc i poměrně nebezpečná pro výklad komunistické historie Československa.
Čtěte také
Pokud vliv prostředí a škol je tak absolutní, že ani koncem 80. let není možné začít o podstatě kolabujícího systému pochybovat, jak je pak možné obecně lidskými argumenty vyvracet tehdejším vysokým představitelům státu a strany jejich konání? Vždyť ti také neprohlédli.
Pokud takto silně potlačíme lidskou reflexivitu a humanitu, pak nám do tohoto příběhu nezapadají najednou ani osmašedesátníci a ani čím dál více kritičtější šedá sféra 80. let. Pokud by aktéři roku 1968 věřili, že jde jen o selhání jednotlivců, nebyl přeci důvod se vzpírat normalizaci. A už vůbec není vysvětlitelné, odkud se brala ta silná nespokojenost lidí koncem 80. let, jedno zda šlo o straníky či ne.
Chyba, která popularitu neohrozí
Pavlova teze o naprosté nevědomosti navíc příliš neobstojí, protože minimálně jednou se nad komunistickou stranou při své vojenské kariéře zamyslet musel. A to když vzal předsednictví základní organizace, tedy nejnižší patro celé stranické mocenské hierarchie.
Čtěte také
Mnozí pozdní komunisté té doby pak později tvrdili, že uvěřili ve změny s nástupem Michaila Gorbačova. Málokdy je to sice věrohodné, ale rozhodně více, než že o tom nepřemýšleli vůbec.
Pavel se opravdu o svoji popularitu bát nemusí. O tom svědčí nejen průzkumy, podle nichž zcela zdevastovanou pověst úřadu prezidenta po éře Miloše Zemana opět zvedl k většinové důvěře. Na červencový summit NATO do Vilniusu jede ten nejpovolanější zástupce Česka.
Velmi sympatická je i jeho snaha obrušovat hroty mezi premiérem Petrem Fialou a lídrem opozice Andrejem Babišem, i když by Babiše po všech lžích z kampaně mohl klidně vyškrtnout kompletně ze svého kalendáře. A nepochybně zvládá to hlavní, aktivně reprezentovat Česko ve světě.
Opravdu by se nic nestalo, kdyby tu pohádku o absolutní nevědomosti o zkaženosti komunistického režimu až do roku 1989 opustil a přiznal, že to bylo jako u dalších 1,5 milionu spoluobčanů účelové kariérní rozhodnutí. Tím nejlépe ocení odvahu těch, kteří se touto cestou nevydali.
Autor je politický komentátor
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
