Demokracie a humanismus se nám drolí pod rukama. Enfant terrible dánské literatury představuje román Evropské jaro
Dánský spisovatel Kaspar Colling Nielsen vešel do povědomí čtenářů jako bystrý analytik složitých lidských dilemat a existenciálně těžkých situací a podmínek.
Už jeho debut, román „Mount Kodaň" z roku 2010, mu vynesl řadu cen včetně ceny za nejlepší románovou prvotinu. Po románu „Dánská občanská válka 2018-24" z roku 2013, který se mimo jiné dočkal i zdařilé jevištní adaptace v pražském Divadle Na Zábradlí, nyní přichází s dalším románovým textem. V Dánsku už za něj stihl obdržel Holbegovu medaili, ve Francii se krátce po vydání stal jedním z nejlepších překladových románů.
Titul vašeho románu evokuje, že v něm jde a půjde o Starý kontinent. Do jaké míry se ve finále skutečně dotýkáte témat současné Evropy, jejích problémů?
Starý kontinent je v této knize přítomný jen částečně. Chtěl jsem se v něm zabývat především dobou, ve které žijeme, a která se neustále problematizuje. Dnešní západní společnosti jsou založeny na idejích osvícenství, čili na době, která tady byla před 250 lety. Chtěl jsem s těmito idejemi a jejich dopady vést v knize dialog. Zamýšlím se v ní především nad demokracií a evropským humanismem, který se nám dnes doslova drolí pod rukama. Kdo by před deseti lety řekl, že je reálné, aby se do Evropy vrátil fašismus? V Evropském jaru ale tematizuji třeba i práva uprchlíků nebo roli technologií v dnešním rychle se měnícím světě. V neposlední řadě je pak jedno z mých témat umění, jeho smysl a význam v životě člověka i společnosti.
Člověk, který ze svých postojů neuhnul ani o píď. Vychází beletrizovaný deník Vadima Deloneho
„Jedenadvacátého srpna ráno jsem se dozvěděl, že sovětské tanky vjely do Prahy. Pocit ponížení, bezmoci, zoufalství a studu za mou vlast byl nesnesitelný," píše v úvodu knihy Portréty v ostnatém drátu ruský básník, spisovatel a disident Vadim Delone, který se 25. srpna roku 1968 vydal společně s přáteli na Rudé náměstí v Moskvě na znamení protestu proti okupaci Československa.
Váš román se neodehrává v reálných evropských kulisách. Zasadil jste jej na dánský ostrov Lolland, kde skupina mezinárodně uznávaných vědců vybuduje novou společnost. Co přesně je Lolland za místo? Jak tamní společnost vypadá a funguje, na jakých pravidlech, hodnotách a idejích stojí?
Chtěl jsem především ukázat na to, že žijeme v době, kdy hlavně na západě dochází ke stále většímu strukturálnímu rozdílu mezi chudou a bohatou společenskou třídou. Nemyslím si, že by za to byli odpovědní politici. Domnívám se, že je to odpověď na proces globalizace, na společenský a ekonomický vývoj obecně, na který politici nemají zase takový vliv. Obávám se, že se schyluje k demografické změně, kdy z určitých oblastí chudí lidé úplně zmizí a nahradí je bohaté vrstvy, které jsou napojeny na vývoj technologií. Technologie už dnes mají - a v budoucnu se to bezpochyby prokáže ještě mnohem víc – dopad na délku a kvalitu lidského života. Myslím si, že technologie teprve lidský život zásadně promění, jejich skutečný dopad se teprve ukáže. To vše se snažím anticipovat a odvyprávět na příkladu fiktivního ostrova Lolland.
V úvodu románu na tento ostrov přijíždí na pozvání výtvarníka Christiana rodina z Kodaně: vysloužilý galerista Stig, jeho žena, úspěšná vědkyně Elisabeth, a jejich anorektická dcera Emma. Co s nimi příjezd na ostrov udělá? Jak tamní prostředí ovlivní a změní jejich životy?
Pobyt na ostrově změní všechny postavy poměrně zásadně. Hlavním hybatelem je Elisabeth, která vším, co v knize dělá, zásadně posunuje děj. Je to ostatně ona, kdo přesvědčí Stiga, aby se přestěhovali na Lolland. Zatímco Elisabeth přesně ví, co dělá, Stig je spíš takový chameleon, který ale zase dokáže velmi dobře zapadnout do nejrůznějších situací. Když se dostane na Lolland, bohatá společnost hodně změní jeho osobnost, jeho pojetí sebe sama. Hodně mu naroste ego, a když se v závěru vrací do Kodaně, má najednou více respektu a velmi dobře vnímá, že má mnohem větší a stabilnější sebevědomí.
Emma po krátkém čase ostrov opouští a vydává se do Afriky, do Mosambiku, aby tam realizovala své ideály o lepším světě. Proč jste jednu ze svých postav nechal odejít do třetího světa?
Po Africe jsem hodně cestoval a asi jeden a půl roku jsem tam žil. Před pár lety jsem se tam opět vrátil, abych si ji znovu připomněl. Afrika je ohromný kontinent s mnoha zeměmi, které mají masivní společenské a politické problémy. Mosambik jsem si vybral proto, že ho dobře znám. I tam jsou vidět ohromné společenské rozdíly – nejprve jdete centrem města a vidíte krásné kavárny a luxusní obchody. Když ale popojdete o pár set metrů dál, vidíte lidi, kteří žijí jako v době kamenné. A to je obrovský, do očí bijící rozdíl. Na této linii příběhu jsem chtěl vlastně odzrcadlit to, co ukazuji na ostrově Lolland, který symbolizuje evropské bohatství.
Frida Kahlo a její mistrovská díla. Monografie mapuje bouřlivý život mexické malířky
Komplexní vhled do života a tvorby mexické malířky Fridy Kahlo nabízí nová monografie anglického autora Juliana Beecrofta. Kniha Frida Kahlo a její mistrovská díla mapuje osobnostní i tvůrčí vývoj originální umělkyně, která se odmítala stát pasivní obětí svého osudu, a místo toho začala jedinečným jazykem, který ji proslavil po celém světě, malovat svou vlastní realitu.
Prostřednictvím postavy galeristy Stiga i malíře Christiana se dotýkáte tématu současného umění, polemizujete o jeho hodnotě, smyslu a nesmyslu. Stav současného umění vyvolává v obou mužích deziluzi, zhnusení a opovržení. Jak významnou roli v textu téma umění hraje? A proč jste měl potřebu ho otevřít?
Pro mě osobně bylo umění vždy obrazem a prostředkem duchovna. Například v romantismu bylo vnímáno jako lidská činnost, která je přímo inspirovaná a motivovaná Bohem. Představa i význam umění jako něčeho sublimního a náboženského ale v naší sekularizované společnosti upadá, mizí. Dnes je duchovní náboj i přesah umění velmi vzácná věc. Umění se degradovalo a simplifikovalo na čirou, mnohdy tupou zábavu. Není to trochu málo? Fascinuje mě třeba fakt, že téměř každý na světě ví, kdo je Brad Pitt, ale málokdo ví, kdo je prezidentem v Číně. Proto jsem vzal v Evropském jaru umění do hry, proto jsem měl potřebu se nad ním zamýšlet.
Téma umění hraje důležitou roli i v závěru knihy, v němž dojde k vážné a nečekané nehodě, která ovšem Stigovi umožní vytvořit úžasné umělecké dílo, které resuscituje jeho víru v umění. Čím je tohle dílo, tento moment pro Stiga zlomový? A jak funguje v rámci celého příběhu, v rámci vyznění celé knihy?
Ano, je to tak. Důležité je ale říct, že umění, které Stig v závěru knihy vytvoří, není dobré. On smysl a význam umění nepochopil. Snaží se totiž kopírovat něco, co bylo aktuální v osmdesátých letech. Není to umění duchovní a sublimní, je to jen spektakulární show. Nicméně pro Stiga má tento moment zásadní význam, je to doslova znovuzrození. Poté, co toto dílo vytvoří, se teprve stane skutečným člověkem, a to přesto, že skutečné umění nepochopil.
Stig a Christian jsou také nositeli dalšího tématu – vztahu lidí k přírodě. Stig si na ostrově pořídí aljašského malamuta, se kterým objevuje krásy přírody. Christian zase tematizuje přírodu na svých plátech, když s ní nechává srůstat degenerující lidi. Co jste chtěl říct o současném vztahu lidí k životnímu prostředí? A dá se váš román vnímat jako apel k návratu k přirozenosti?
Ano, je to jistý druh apelu. Nejsem si ale úplně jistý, co jsem tím vlastně chtěl říct. Mně samotného zajímá, co by se stalo, kdyby se lidé vrátili na venkov, kdyby začali zase žít v těsném sepjetí s přírodou. O tom všem přemýšlím, ale zatím je to pro mě neprobádaná končina.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
