Deník věčné hledačky krásy a lásky. Pod názvem Americký román vyšel prozaický debut básnířky Yvety Shanfeldové
Spisovatelka a překladatelka Yveta Shanfeldová sice odešla z Československa v roce 1976, když jí ještě nebylo ani dvacet, po revoluci se však začala do Čech pravidelně vracet a posléze také česky publikovat. Vystudovaná klavíristka, která později několik let studovala i anglistiku a literaturu, je autorkou několika básnických sbírek. Loni jí pak u nás vyšla kromě další sbírky i první próza – dvousetstránkový Americký román, vydaný Milanem Hodkem v nakladatelství Paper Jam.
Poezie Yvety Shanfeldové bývá v recenzích opakovaně charakterizována jako „intimní“, a totéž platí pro její prozaickou prvotinu. I na ni by se tak dala vztáhnout slova Petra Borkovce, adresovaná již zmíněné autorčině sbírce z roku 2017: „Je hned zřejmé, že lyrika to bude skutečně intimní. Ale byl jsem až zaskočen, s jakou otevřeností a přímostí básnířka mluví o stárnutí, o smrti nejbližších, o rodičovství, o podrobnostech letitého partnerského vztahu, o potížích při psaní. Tak kruté postřehy! Těch detailů! Žádné vytáčky!“ Míra oné nezvyklé otevřenosti a upřímnosti je v tomto případě o to větší, že autorka pro svůj prozaický debut zvolila formu deníku, čemuž ostatně odpovídal i pracovní název knihy, jejíž geneze je tu rovněž zachycena a o které se zde zmiňuje jako o Americkém deníku.
Nutno ovšem podotknout, že se jedná o deník již trochu odleželý. Ačkoliv žádný ze sto třiadvaceti záznamů v knize není datován, z textu jasně vyplývá, že v něm autorka líčí události z let 2004 až 2005, kdy jí samotné bylo sedmačtyřicet. Můžeme samozřejmě pouze hádat, co zapříčinilo více než patnáctiletou prodlevu mezi napsáním deníku a jeho vydáním. Pokud by však za tím byly autorčiny ohledy k ostatním protagonistům knihy, nijak bych se tomu nedivil. Jedná se totiž o text mající mimo jiné funkci autoterapeutickou a dotýkající se proto mnoha dosud otevřených ran v nitru jak samotné pisatelky, tak i celé řady lidí z jejího nejbližšího okolí. A některé pasáže se věru nečtou lehce ani nám ostatním.
Rodinná historie jako zrcadlo dějin 20. století
Americký román, který navzdory svému názvu zůstává po všech stránkách věrný žánru deníkové literatury, pravda neskýtá natolik souvislé a poutavé vyprávění, jako třeba obdobně laděná autobiografická próza Terezy Límanové Drzá líná neschopná, vydaná rovněž v loňském roce. Jeho tíživé téma, pojednané navíc s neobyčejnou otevřeností, však slibuje neméně silný čtenářský zážitek. A jestli snad psaní tohoto deníku nepomohlo autorce vypořádat se s tíživou minulostí, jeho četba rozhodně mnohé přiměje zamyslet se nad vlastními životy, vztahy a touhami.
Související
-
Napříč světem poznamenaným pandemií. Vyšla povídková antologie iniciovaná několika Českými centry
Sedmnáct krátkých próz od převážně českých autorů a autorek spojuje až na pár výjimek motiv koronaviru covid-19, což kupodivu nebylo součástí zadání.
-
Humorná, ale trochu rozvleklá anabáze zamilovaného dandyho. Lukáš Csicsely napsal druhou prózu
Lukáš Csicsely se vedle psaní pro rozhlas či film věnuje rovněž literární tvorbě a do povědomí českých čtenářů se zapsal především jako autor knih pro děti.
-
Příliš krotké vzpomínání na dětství. Prozaická prvotina Filipa Koryty postrádá údernost jeho poezie
Hned dvěma knihami se loni připomněl Filip Koryta alias Dr. Filipitch. Jednou z nich byla sbírka Fotogenické problémy, tou druhou jeho prozaická prvotina Falknov Calling.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
