DESKA TÝDNE: Opilý Dan Bejar aka Destroyer se s osmdesátkovou novinkou přimotal zpátky na vrchol

I nová deska měla zřejmě být, stejně jako několik předešlých kolekcí Destroyer, velkým kapelním dílem. Jenže po pár týdnech ve studiu bylo jasné, že dlouho připravovaný koncept reflektující dvacet let od takzvaného „problému roku 2000“, kdy panovala obava o zhroucení počítačových systémů přechodem do nultých let, není tím nejsnazším terénem. Danu Bejarovi a zbytku kapely se po něm rozhodně nepohybovalo s lehkostí. Kapela poslala do koše všechny možné skici inspirované Björk, Air nebo Massive Attack. Bývalý člen The New Pornographers tak nakonec zasedl sám ke kuchyňskému stolu a začal ze sebe do diktafonu sypat nápady – přesně tak, jak mu přicházely pod ruku. Bez úprav a autocenzurních zásahů je potom předal basákovi Johnu Collinsovi a vyrazil do nejbližšího baru.

Místo progresivních výpadů šlo tedy, s deadlinem na krku, hlavně o to, připravit co nejlepší sestavu písniček. Vracet se k temnotě předchozí desky Ken nebo snad k částečně bezbarvé kolekci Poison Season? Není divu, že se oba protagonisté nakonec raději rozhodli částečně navázat na atmosféru přelomového a všeobecně uznávaného alba Kaputt, což konkrétně znamenalo opět vytáhnout do popředí elektroniku a s ní i výrazné osmdesátkové vlivy. Naštěstí Destroyer i s takovými inspiračními zdroji zvládají poměrně originálně zacházet. Jednou přichystají poprockovou jízdu jak od britské kapely Supertramp, podruhé jednoduchými synteticky funkovými háčky připomenou v Praze nedávno koncertující New Order. Aranže nechávají jen ambientně plynout, že by i Brian Eno zaplesal.

Svorníkem všeho snažení není jen hladivá elektronika, syntetická rytmika a občasné vpády elektrické kytary, ale především Danův charismatický vokál. Ten si totiž do jednoduše přístupných skladeb přichystal své zřejmě nejkryptičtější texty. Někteří posluchači nachází v otvíráku Crimson Tide reference k událostem studené války, v University Hill zase hledají cesty k autorově vzpomínkám na vlastní studia ve Vancouveru.

I když je Have We Met plné obratů jako „Stačí se podívat na svět kolem sebe. Vlastně ne, nikam se nedívej“ a jen v The Raven do hry vstupují tajemná „města dohasínajících uhlíků“ nebo „malé teroristické vlaky“, deska je také plná humoru. Ten přichází víceméně mimoděk, a možná právě proto nakonec nejlépe ilustruje výslednou vyrovnanost – jak samotných protagonistů, tak i třinácté řadovky Destroyer.

Destroyer – Have We Met (Merge Records / Dead Oceans / PIAS, 2020)