Domy na půl cesty pomáhají dětem, co opouštějí dětské domovy

Co lze udělat proto, aby se osmnáctiletí lidé dokázali postavit na vlastní nohy, když nemají přirozenou podporu svých blízkých? Ve kterých oblastech potřebují podpořit nejvíce?

Mladým lidem, kteří se snaží postavit na vlastní nohy, pomáhá vedoucí jednoho ze dvou Domů na půl cesty na Vysočině Iveta Blehová. Časopis ošetřovatelská péče ji ocenil v soutěži o nejlepšího poskytovatele sociálních služeb v České republice. V listopadu loňského roku dostala cenu sympatie.

Iveta Blehová vysvětluje, jak dosáhli toho, že je 14 let staré zařízení v bytech pro klienty stále jako nové: „Tím, že jsme klientům dali odpovědnost za majetek, který tady je, jsme docílili i toho, že si váží věcí víc. Zařízení, které tu je, je opravdu původní. Jinak vybavení domu je opravdu staré, přestože vypadá dobře. Pokud klienti něco rozbijí, musí si to koupit, takže když prokopnou dveře, tak musí jít do stavebnin, donést si dveře, vyměnit si kliku, celé to zaplatit a celou tu opravu udělat.“

Dům na půli cesty v Hrochově Týnci, mimochodem nejstarší svého druhu v Česku, je něco mezi ústavní výchovou a realitou. „Opravdu se ta služba tak jmenuje. Dům simuluje běžné rodinné prostředí, kde je soužití několika málo lidí, které nepřesahuje šest členů,“ vysvětluje Iveta Blehová. Odchod dítěte z dětského domova je ve většině případů stresový. Děti jsou odmala zvyklé na kolektiv, na služby a také na vysoký standard, který v domově mívají.

A kde se zaměstnanci Domu na půli cesty inspirovali? Všichni jsou bývalými zaměstnanci výchovných ústavů: „My jsme měli zkušenost s tím, že jsme nevěděli, kam děti po osmnácti letech jdou. Viděli jsme jejich bezradnost a neschopnost zařadit se do života. To byl náš hnací motor,“ vypráví Iveta Blehová.

Dětský domov se školou v Hrochově Týnci|foto: Dětský domov se školou v Hrochově Týnci

Jak vypadá typický klient Domu na půl cesty? Podle analýzy za uplynulých pět let je to člověk, který byl propuštěný z výchovného ústavu a má základní vzdělání. Pochází z disfunkční rodiny, v minulosti byl obětí týrání, zanedbání nebo zneužívání.

Může mít snížený intelekt. Je zadlužený, uživatelem drog, někdy přímým a někdy jenom příležitostným, pachatelem trestné činnosti a psychiatrický pacient. „Ne všichni mají jednu z těchto věcí. Hodně z nich mají kombinaci několika z nich. Což není úplně jednoduchá práce,“ zdůrazňuje Iveta Blehová.

Klientka Anna si bydlení pochvaluje: „Jsem tady dva roky a jsem spokojená. Především s těmi službami, které tady poskytují, třeba individuální terapií.“ Idylický je život v Domě na půl cesty jenom zdánlivě. Klienti se učí převzít zodpovědnost za celý svůj život, a to není lehké.

Složité je už jenom vyjít s penězi, podotýká Iveta Blehová. Podle ní by si to děti měly vyzkoušet ještě před tím, než opustí brány dětských domovů a ústavů: „Tři tisíce čtyři sta korun je na měsíc hmotná nouze. Nic víc prostě ti naši klienti nedostanou. Aby se to naučili, já bych opravdu udělala v dětském domově měsíc hmotné nouze, dala bych jim tři tisíce čtyři sta s tím, že by si opravdu museli všechny služby koupit. Je to strašně málo peněz. Tohle si myslím, že by dětem zážitek udělalo. A udělalo by přehled v celém hospodaření.“

Dům na půl cesty v Hrochově Týnci provozuje Centrum Jana Jindřicha Pestalozziho, které vzniklo před 22 lety, inspirované švýcarským pedagogem. Centrum také provozuje krizová centra v Chrudimi a Svitavách, v obou městech poskytuje odborné sociální poradenství, dále poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou, azylový dům a také Dům na půli cesty v Havlíčkově Brodě.