Dramaturgyně Lenka Veverková: Čtu si pohádky za peníze

Příběh Alana, který jako malý onemocněl obrnou, zná většina z nás ze stejnojmenné filmové adaptace Karla Kachyni, která se odehrává v moravském Tlumačově sedmdesátých let. Vaše rozhlasová úprava však vrací děj zpátky na australský venkov počátku 20. století, jako je tomu v románu. Proč jste se tak rozhodla? 

Nemyslím si, že by se každé dílo muselo za každou cenu situovat do současného prostředí, aby působilo aktuálně. Marshallova kniha je o nezlomné vůli překonávat překážky a o snaze jít si za svým cílem. To je téma natolik nadčasové, že podle mého názoru nebylo potřeba předlohu nikam posouvat, aby se s ní mohli posluchači ztotožnit. Atmosféra australského venkova pro nás navíc byla inspirativní i zvukově. 

Základním principem vaší dramatizace je vyprávění, v němž vypravěč přibližuje pocity malého Alana. Proč jste rozhlasovou úpravu posunula směrem k vyprávění?

Odstup je důležitý i v samotné knižní předloze, v níž Marshall s nadhledem vypráví o svém dětství. Pocity osamění, bolesti a křivdy překrývá úsměvem a vtipem. Bylo pro mě podstatné tuto rovinu zachovat i v dramatizaci, a proto je vypravěčem mladý muž, který zpětně komentuje své klukovské příhody. Díky tomu máme také možnost nahlédnout do Alanova nitra hlouběji a dozvědět se, co prožívá uvnitř. Hlavní postava je pak plastičtější.

Lenka Veverková (vlevo) na festivalu Prix Bohemia Radio 2019|foto:Jiří Šeda,Český rozhlas

Setkala jste se při této dramatizaci s nějakými obtížemi? 

Do poslední chvíle jsme přemýšleli, zda bude děj hry vypravěč komentovat v čase minulém, nebo přítomném. Mezi „teď a tady“ a „předtím“ je totiž významný rozdíl především v hereckém projevu. Bude vypravěč stále v akci a vše bude spoluprožívat s hlavním hrdinou, nebo bude spíše komentátorem? Nakonec jsme zvolili čas minulý.

Vaše dramatizace pro rozhlas se často věnují různým formám postižení či jinakosti. Například hra Krásný mladý obludy vypráví o čtrnáctiletém chlapci postiženém mozkovou obrnou, Širší než nebe přibližuje svět ženy ve vigilním kómatu a hrdinka Lisy v říši kupodivů trpí disociativní poruchou. Zajímá vás téma jinakosti, nebo je to náhoda?

Příběhy lidí mě zajímají a inspirují. Nezáleží mi na tom, zda jde o člověka s postižením, nemocí, pohnutým osudem nebo naopak s pozitivním zážitkem, který mu změnil život. Několik let jsem pracovala jako asistentka lidí s tělesným a kombinovaným postižením. Tato zkušenost mi ještě více pomohla uvědomit si, že všichni jsme stejní, přestože třeba vypadáme jinak. Všichni nakonec toužíme po lásce, respektu a svobodě. A o tom vlastně jsou i ty hry.

Rozhlasovou dramatizaci románu Už zase skáču přes kaluže vydal na CD Radioservis|foto:Radioservis

V Českém rozhlase se podílíte zejména na nedělních hrách, četbách pro děti a mládež či Hajajovi. Podle jakého klíče si vybíráte rozhlasovou četbu? 

Úlohou rozhlasu jakožto veřejnoprávního média je, aby v rozhlasové tvorbě pro děti byla zastoupena různá témata, pohádky moderní i tradiční, příběhy pro mladší i starší věkovou skupinu. Toho se držím. Nevyhýbám se ani nepříjemným tématům jako je smrt blízkého, rozvod rodičů či třeba šikana. O současnou českou i zahraniční tvorbu pro děti se samozřejmě zajímám, ale především se snažím se objevovat nové autory a dávat šanci začínajícím tvůrcům. Některé oslovím jako první, jiní se mi ozvou sami. Důležité je, aby měl člověk talent, píli a chuť na textu dál pracovat.

Co vás přivedlo k rozhlasu a konkrétně k tvorbě pro děti a mládež?

K rozhlasu mě přivedl dramaturg, teatrolog a dramatik Jan Vedral. Na DAMU jsem k němu docházela na tvůrčí psaní a semináře zaměřené na rozhlasovou tvorbu. Jeho hodiny pro mě byly inspirativní, ukázal mi vlastně takový nový svět, v němž dostává imaginace mnohem víc prostoru než třeba v divadle či ve filmu. Poté jsem se seznámila s dramaturgyní Zuzanou Vojtíškovou. Navázala jsem s ní externí spolupráci a brzy se stala její kolegyní. Nyní tomu bude šest let, co říkám, že si čtu pohádky za peníze. Kdybych jako malá věděla, že takové povolání existuje, chtěla bych dramaturgyní rozhlasových her a pohádek být už od dětství. Takhle jsem si musela počkat, až potkám ty správné lidi.