Lenka Veverková: Jak udržet tempo?

Českému divadlu je často vytýkáno, že se nezabývá současnými událostmi, nereaguje na podněty z politického, kulturního či společenského dění a nedostatečně reflektuje situaci ve společnosti. Zatímco například v Německu nebo v Británii je divadlo prostředkem k vyjádření názoru a formulování jasného postoje k různým palčivým otázkám této doby, v České republice tento trend obvyklý není. Podobný postoj je patrný i u rozhlasových her. Jedním z mnoha důvodů může být i čas, který je k vytvoření kvalitního díla potřeba. Jak přípravu divadelní inscenace (rozhlasové hry) neuspěchat, ale zároveň ji vypustit do světa v moment, kdy je stále aktuální?

A nemusí se samozřejmě jednat pouze o „vážná“ témata. Jak okomentovat včerejší hokejové utkání nebo aféru známé osobnosti, o níž jsme se dozvěděli dnes ráno? Tvorba divadelní inscenace mnohdy trvá několik měsíců, někdy možná týdnů… Jak za tu dobu napsat kvalitní text, vymyslet koncept, vytvořit scénografii, kostýmy, sehnat rekvizity, světla a hru s herci nazkoušet? V tomto má nespornou výhodu rozhlas, kde přípravy mohou být rychlejší – herci se nemusí své role učit zpaměti, scénografie ani světla nejsou zapotřebí a k posluchačům se hra může dostat hned, jak je hotová. Rozhlasová hra se tedy možná jeví jako příhodnější médium, které by se mohlo uměleckým způsobem vyjadřovat k současným událostem stejně jako například glosa, fejeton nebo třeba sloupek v novinách.

Na podzim minulého roku vznikl v Českém rozhlase projekt s názvem Bleskový Kabinet, jehož cílem bylo ve třech týdnech vytvořit tři rozhlasové hry. Názvem odkazoval na pravidelný pořad Kabinet, jenž se vysílá každý všední den na stanici Vltava v půl desáté ráno a věnuje se výše zmíněným krátkým literárním útvarům – povídkám, fejetonům, četbě na pokračování, montážím různých textů a také mikrohrám se stopáží kolem dvaceti minut. Z větší části se však jedná o reprízy z archivu či premiéry četeb knih napsaných již před několika lety. Současným tématům rezonujícím v posledních dnech se tedy příliš nevěnuje, což může být způsobeno také dramaturgickými plány, které se tvoří několik měsíců dopředu. Čím byl tedy Bleskový Kabinet jiný než ten obyčejný? Právě tím, že „bleskově“ reagoval na aktuální dění, a rovněž tím, že jednotlivé hry byly napsány a natočeny v rekordním čase sedmi dnů.

Každý týden měl jeden ze tří tvůrčích týmů vytvořit krátkou, přibližně čtvrthodinovou hru. Inspirací jim pokaždé bylo páteční vydání denního tisku, v němž si autoři mohli vybrat jakoukoli zprávu, která je zaujme – ať už se jednalo o kuriozitu na pár řádek z předposlední stránky, nebo třeba velký článek z titulky. V dalších dnech vznikal text či jakási struktura rozhlasového tvaru a následně se rozhlasová hra natáčela ve studiu, kde se poté vytvářel i její sound design. A přesně za týden se hra na stanici Vltava vysílala a další tým začal pracovat…

K výchozím tématům směli tvůrci přistupovat velmi volně, nemuseli ve hře zmiňovat žádné faktografické údaje či dbát na to, aby vše bylo tak, jak se doopravdy stalo. Šlo opravdu spíše jen o inspiraci, popostrčení a nápad, se kterým se dále pracovalo dle fantazie.

Siréna aneb Odkud se bere ten strašný řev?

První rozhlasovou inscenaci v rámci projektu Bleskový Kabinet mohli posluchači slyšet 9. října 2015. Dvanáctiminutovou hru s názvem Siréna aneb Odkud se bere ten strašný řev? napsal a režíroval Petr Vodička, dramaturgovala ji Kateřina Rathouská a o zvukový design se postaral Ondřej Gášek ve spolupráci s Jitkou Kundrumovou. Účinkují v ní Tereza Hofová, Marek Němec, Oldřich Vlach a další. Impulsem byl pro tvůrce článek z deníku Právo o světoznámé americké tenistce Sereně Williams s názvem „Serena ztratila motivaci. Ukončila sezónu.“ a zároveň další informace, které většina lidí díky médiím o Williamsové ví (např. že tenis ji od malička trénoval otec). Hra nicméně není životopisná a postava tenistky se ani nejmenuje Serena, jde jen o odkaz, díky němuž mohla vzniknout obecnější výpověď o vztahu mezi slavnou tenistkou a jejím otcem.

Ačkoli se postava otce objevuje ve hře jen telefonicky a poté krátce na samotném konci, víme o něm velmi mnoho informací ze vzpomínek samotné Siri. Hlas otce je v hlavě tenistky totiž neustále přítomný a ona si při rozhovoru, který se odehrává na pozadí tenisového kurtu, vybavuje různé situace napříč celým svým životem. A téměř všechny jsou spojené právě s jejím otcem – jak ji již od čtyř let nutil hrát tenis, jak jí v pubertě nechtěl dovolit odjet kvůli tréninkům na výlet s kamarády… Ve všech situacích působí otec jako dominantní muž, jenž si jde za svým snem a svou dceru k tomu využívá.

Novinář se tenistky nejprve vyptává na důvod jejího nedávného neúspěchu a ona přiznává: „Myslím, že jsme udělali nějaké chyby v přípravě.“ Myslí tím sebe, svého otce a trenéra, jehož poté zmlátila tenisovou raketou a propustila. Ve chvíli, kdy novinář zmíní, že se prý tenistka s trenérem nepohodli, se dostáváme do prvního flashbacku: hysterická a udýchaná Siri křičí na svého trenéra a poté jej ve vzteku napadá. Celá scéna končí několika ránami a především řevem samotné Siri. Poté se dostáváme zpět do současnosti, kde tenistka klidným hlasem tvrdí, že se s trenérem vzájemně dohodli, že ukončí spolupráci.

Na stejném principu funguje celá hra. Ještě předtím, než Siri formuluje svou odpověď, slyšíme, co se odehrává v její hlavě a co jí probleskne hlavou, když slyší novinářovu otázku. „Neprojektuje si do vás váš otec vlastí nenaplněnou ambici?“ ptá se opatrně novinář a my se opět přes její řev a hekání dostáváme do minulosti. „Makej, makej, zlatíčko,“ povzbuzuje ji otec a ona křičí o to víc. „Ne, haha, to je směšný!“ odpovídá Siri klidně, když se vrátíme do přítomnosti, a v jejím hlase je postřehnutelná faleš. Měnící se rozpoložení tenistky zvládla herečka Tereza Hofová ztvárnit velmi věrohodně, zpočátku je drsná a bez zájmu, zdá se, že ji nic nerozhodí a novinář je pro ni jen na obtíž, během několika minut je ale zcela jiná. Proměnlivost ve výrazu má dvě roviny – jak v kontrastu mezi přítomností a vzpomínkami, tak v samotné přítomnosti – během deseti minut se chování tenistky velmi mění.

Svými otázkami, které jsou stále osobnější, dostává novinář Siri do úzkých a ona se mu postupně otevírá. Její seriózní a sebejisté vystupování mizí a ona odhaluje svou citlivou tvář. Otázkou „Napadlo vás někdy, že jste si tenis nevybrala vy?“ novinář tenistku rozpláče. Jeho hlas se nyní dostává do její hlavy stejně silně, jako tam byl předtím její otec. Jako by ji najednou novinář ovládal a ona se mu více a více podvolovala. Hekání se mění v pláč a Siri bilancuje svůj život, novinář jí nabízí, že by mohla odjet k němu na chatu. Vypadá to, že tenistka je zlomená a souhlasí s koncem kariéry. V ten moment přichází na kurt její otec s novým trenérem a vybízí Siri ke hře. Novinář se mu snaží postavit, nicméně její otec vzbuzuje respekt natolik, že i on to brzy vzdá. „Jo, jdeme na to!“ řekne pevným hlasem tenistka a navrací se zpět ke svému životu vrcholové sportovkyně.

Název Siréna je nejenom zkomolením jména slavné tenistky, ale především vtipným odkazem na rčení „řve/ječí/křičí jako siréna“. Hekání, vzdychání, křik, řvaní a hlasité dýchání je pro tenisty a tenistky obzvláště typické, při zápasech je každé odpinknutí či podání doprovázeno hlasitým zvukovým doprovodem. V Siréně je tento fakt až hyperbolizován a slouží k mnoha předělům; hra je hekáním a vzdycháním také rámována a na jejím začátku je informace o hlasitosti křiku navíc zdůrazňována. Dalším zvukovým prvkem je pozadí tenisového kurtu, na němž probíhá rozhovor – z dáli se během hovoru ozývají hlasy lidí na kurtu, údery do míčku a dopady míčku na zem. Žádné další prostory ve hře nejsou, život tenistky jako by se celý odehrával pouze na tenisovém kurtu. Neustálá touha po vítězství a především po tom, aby měl radost její otec, je navíc ještě podtržena melodií Sirina mobilního telefonu. Když jí zavolá její otec, ozve se najednou známá skladba skupiny Queen We are the Champions.

Odkud se bere ten strašný řev? ptají se tvůrci v názvu. Odpověď je ze hry snadno čitelná a neztratila se ani přes vtipy či stále přítomnou ironii. Řev se ozývá přímo ze Siri, která se snaží přesvědčit ostatní, ale především sebe samu, že sport je smyslem jejího života. Možná, že čím víc bude křičet, tím lépe se uslyší.

Sweet Dreams of Sweet Sixteen aneb Tři veteráni

O týden později měla na Vltavě premiéru další rozhlasová hra. Sweet Dreams of Sweet Sixteen aneb Tři veteráni napsal dramaturg Milan Šotek spolu s hercem Jiřím Suchým z Tábora. Režírovala ji Martina Schlegelová, dramaturgovala Renata Venclová a zvukový design vytvořil Ladislav Železný. V hlavních rolích vystoupili Taťjana Medvecká, Jaromír Dulava a Valérie Zawadská.

Často se tvrdí, že rozhlas má na rozdíl od vizuálních médií možnost lépe oživit předměty či například rozmluvit zvířata. Bez toho, aniž bychom museli vnímat loutku, masku nebo kostým, snadno uvěříme, že předměty či zvířata opravdu mluví. Tématem druhého Bleskového Kabinetu byly pocity slavných dostihových koní v důchodu, po skončení závodní kariéry. K tomu tvůrce inspirovaly články o jubilejním 125. ročníku Velké pardubické, v nichž se často psalo, že závod nemá jasného favorita, protože mezi soutěžícími bude chybět legendární žokej Josef Váňa starší, který se na dostih podívá z tribuny pouze jako trenér. V jednom takovém článku se novináři zabývali tím, jak se mají vítězové posledních osmi ročníků Velké pardubické – bílá klisna Sixteen, hnědý anglický plnokrevník Tiumen a hnědá klisna Orphee des Blins. Z rozhovorů s majiteli koní vyplynulo, že bývalí dostihoví vítězové se mají stále dobře a užívají si oddechu: Orphee přibrala, Tiumen se zklidnil, jen Sixteen občas trpí narkolepsií – několikrát za den se stane, že z ničeho nic usne, a někteří lidé si myslí, že je mrtvá.

Tyto informace vzali tvůrci do hry a postavili na nich základy bezmála sedmnáctiminutové rozhlasové hříčky, v níž se očima hlavních hrdinů, bývalých několikanásobných vítězů, zabývali především otázkou, zda jsou tito tři koně po skončení kariéry opravdu spokojeni a zda se netouží vrátit na dostihy, aby těm mladým ukázali, že oni do starého železa ještě přece nepatří.

Děj hry začíná ve stájích, v nichž hlavní hrdinové poklidně odpočívají a poslouchají rádio přinášející zprávy o Velké pardubické, z pozadí se přitom ozývá klapání kopyt, odfrkávání a funění. Koně spolu rozmlouvají o tom, jak se mají: Tiumen oceňuje podestýlku ve stájích, Sixteen si pochvaluje hořčík na paměť, který dostává na cukříku, a Orphee pomlouvá Váňu, jenž se na Pardubické určitě promenáduje s mladými koňmi a na ně si ani nevzpomene. Svým stylem mluvy připomínají koně důchodce libující si ve vzpomínkách na to, co bylo. Mají rádi své pohodlí a nadávají na křivdy, které se jim staly. Není to však jen zahořklé spílání starých lidí, hlavní hrdinové v sobě mají i špetku sebeironie. „A to jsme za něj dřeli jak koně,“ říká jeden z nich naštvaně o Váňovi. „Ale my jsme koně,“ připomíná mu další. „My jsme ale banda důchodců, kafíčko, narkolepsie…“ ozve se, když se konečně Sixteen probere ze spánku, do něhož z ničeho nic upadla.

Postupem času se hovor začne stáčet na „co by kdyby“ a koně začínají snít o tom, jak by dostihy znovu vyhráli. Na snění se odkazuje jak v samotném názvu hry, tak v názvu písně, jejíž melodie se objevuje po celou hru – Sweet Dreams (Are Made Of This) britské popové skupiny Eurythmics z osmdesátých let. Právě Orphee, kterou pobouří, že majitel zmíní její tloušťku, začne snít o své budoucnosti a burcovat ostatní k lepším výkonům. Nejdřív do nich zlehka šije: „Ty by ses nedobelhal ani k malýmu vodnímu!“ a poté je přemluví k tomu, že společně odjedou vlakem na Velkou pardubickou, kde se na startu vmísí mezi ostatní koně. Překvapený je nejen komentátor, ale také mladí koně. Zpočátku s nimi totiž Sixteen, Tiumen a Orphee skvěle udržují tempo, posupně ale ztrácí a zpomalují. Neustále se zastavují a Sixteen dokonce usne metr před Taxisem.

Konec poté naprosto využívá toho, jak si může rozhlas pohrávat s fantazií posluchače, nemusí být realistický a slovy může vypodobnit to, co by bylo například ve filmu těžko zobrazené: „Žokej Váňa si posadí Sixteen na koníčka, krouží před Taxisovým příkopem, odfrkává si a letí s ní do cíle!“ křičí sportovní komentátor a z pozadí se ozývá hlasitý výskot a jásání diváků.

Autoři využili ve hře velké množství slovních hříček („Sixteen usnula na vavřínech“ zazní, když opět usne při předávání cen; koně se loučí se slovy: „Tak zase ob rok, ať žije Velká pardubická!“) a narážek na současné dění ve společnosti, např.: „Ty jsi narkoleptička, usínáš jak Schwarzenberg!“, „před Taxisem se diskutuje jak u Václava Moravce“, „to bude sousto pro elektronickou tužtičku“. Vtipné a sebe ironizující vyznění podporuje i volba hudby – již zmíněný popový hit z osmdesátých let, tklivá klavírní melodie písně Someone Like You od současné zpěvačky Adele či skladba od Johanna Strausse, která zazní ihned, co hrdinové zjistí, že pojedou z Hlavního nádraží vlakem, který se nazývá po slavném rakouském hudebním skladateli. Dalším ironickým odkazem je i druhá část názvu – Tři veteráni, jež odkazuje na českou pohádku o třech vysloužilých vojácích toulajících se světem.

Ačkoli je Sweet Dreams of Sweet Sixteen zábavná a svižná rozhlasová hra, podle mého názoru „pokulhává“ právě její zvukový design, který se zdá být až příliš realistický a doslovný a vlastně jen doplňuje či přímo zdvojuje již řečené. Při cestě ze stájí jasně slyšíme, jak se koně přesouvají, klapot kopyt, příjezd výtahu a vlaku, potěšené ržaní koní, když se o nich mluví apod. Přílišná popisnost škodí celkovému vyznění a výsledek je tak z jedné poloviny realistický a z druhé bláznivý a plný vtipných nápadů.

Audies. Až po uši

Třetí a poslední hrou v rámci Bleskového Kabinetu byla hra autorky Evy Blechové Audies. Až po uši, která měla premiéru 23. října 2015. Režírovala ji Natálie Deáková, dramaturgovala Klára Novotná a zvukový design vytvořil Filip Skuhrovec. Účinkují Zuzana Onufráková, Apolena Veldová, Ondřej Rychlý, Martin Zahálka a další. Inspirací tentokrát nebyly sportovní rubriky, ale malá zpráva z bulvárního deníku, která přinášela zmínku o populární osobnosti, jež si na pohřbu fotila autoportréty, tzv. selfíčka.

Tato scéna je (bez konkrétních postav) zobrazena na úplném začátku rozhlasové hry. Ocitáme se na pohřbu plném plačících lidí, slyšíme klidný hlas odříkávající smuteční projev, tóny varhan a kostelní ozvěnu. Najednou se ozve cvakání blesku fotoaparátu. Po chvíli se však rychlým střihem dozvídáme ze zpráv, že selfíčka byla z morálních a bezpečnostních důvodů právě kvůli takovým excesům zakázána. Princip rychlých střihů či jakési klipovitosti, jenž je využíván po celou dobu hry, je nastaven již od samého začátku: z pohřbu se dostáváme do vězení, poté do vysílání, které nás následně přenáší na tiskovou konferenci, následně jsme až zavaleni zprávami o zákazů selfie. Posléze se opět ocitáme ve vězení a blíže se seznamujeme s hlavní hrdinkou Ilonou, jež čeká na soud a retrospektivně nám vypráví svůj příběh holky s nadváhou. Kvůli svému vzhledu si selfie nikdy předtím nevyfotila, jenže pak přišla „audýčka“ – krátké audio nahrávky zachycující hlas a emoci osoby, která je pořizuje, a vše se změnilo.

Současný fenomén focení sebe samého na jakýchkoli místech a v různých situacích převedli tvůrci do pro rozhlas vhodnějšího formátu. Ze selfies vznikly audies – krátké zvukové záznamy fungující na stejném principu. Místo svého obličeje však zaznamenáváte svůj hlas a dění okolo. Ve hře je vynalezl muž jménem Marek Medřík, který přišel na způsob, jak dávat ostatním lidem zprávu o tom, kde je a hlavně, co u toho cítí dle hesla: „Face je pasé, najdi se v hlase.“ První celosvětové audie zaznamenalo pojídání karbanátku − z nahrávky se ozývá vzdálený ruch jídelny, cinkání příborů, šum lidí… a mlaskání, funění, přežvykování a polykání, nakonec se ozve slovo „karbanátek“.

Tvůrci si dělají legraci jak ze selfies, tak z různých psychologů-amatérů, podivných školení a článků o rozvoji sebe sama, absurdních skupinových setkáních, na nichž se lidé učí zlepšovat své schopnosti… Marek Medřík je nadšený člověk, jenž dokáže udělat tzv. z hovna zlatou kuličku. O svém „vynálezu“ dokáže mluvit tak nadšeně a volit taková slova, že všichni věří, že audies jsou opravdu výjimečné. „Audie umožnuje sdílet míň povrchně, hloubějc, víc autentičtějš, líp…“ Parodií na tzv. lajky jsou „šauty“, namísto tlačítka „like“ lidé vkládají pod zvukovou nahrávku „shout“ v hlasové intenzitě zvolené podle toho, jak moc se jim příspěvek líbí. Voicebook je zase narážkou na server facebook.com, místo o tvář jde přece teď o hlas.

Přestože Medřík používá prázdná a nic neříkající slova („některá audies jsou lepší než ta, která jsou horší… můžu vás trochu pušovat, no ne?“), která vrství na sebe („Co takhle zkusit něco originálního, něco zvláštního, něco neobvyklýho…“), mluví tak lidově a horlivě, že dokáže strhnout všechny kolem sebe. Samozřejmě se toho rozhodne využít a svůj um zúročit, začne tedy pořádat kurzy, jak natáčet povedená audies, prodávat knihy, vytvoří si e-shop s různými audie doplňky nutnými k pořizování těch opravdu skvělých „audýček“.

Audies. Až po uši trefně a s vtipem popisuje závislost na sociálních sítích, která je běžnou záležitostí dnešní doby – lidé věnují příliš mnoho času zaznamenávání svého života, že pomalu nemají čas jej doopravdy žít. Focení několika fotek, vybírání té nejlepší, její úpravy, vložení na internet a čekání na to, kolika lidem se bude líbit natolik, že jí dají „like“, popisuje na podobném principu Ilona, jež propadla pořizování audies. Zpočátku tento trend nechápala, poté ji ale strhly komentáře vychvalující její „zvonivý a sexy hlas“. Ze stydlivé dívky bez špetky sebedůvěry se najednou stala sebevědomá a ambiciózní uživatelka internetu. Postupem času začala natáčet audies čím dál častěji – po cestě do práce, z práce, a musela přispívat i zajímavějšími tématy a točit nahrávky erotické či plné adrenalinu… Najednou měla spoustu (virtuálních) kamarádů, hromadu komplimentů, a dokonce se jí rýsoval i potenciální vztah. Poté se jí ale začalo stávat, že se kvůli nedostatku času nestihla umýt či jít do práce, neměla peníze, neměla kde bydlet. Ani to ji však neodradilo od točení dalších audies.

Sedmnáctiminutová hra zmiňuje také další negativní důsledky toho, kam nás může závislost na sociálních sítích dostat, pokud se v ní ocitneme „až po uši“, na což naráží již samotný název. Přestože se nám může zdát, že jsou uvedené příklady (operace hlasivek, aby měl přispěvatel příjemnější hlas, či nešťastná náhoda končící smrtí, když další člověk experimentoval s nevybuchnutým granátem) přitažené za vlasy, víme, že lidé jsou kvůli slávě a úspěchu schopni udělat mnohem šílenější věci. Zároveň Audies přináší zprávy o tom, jak se kvůli tomuto vynálezu zkrátila průměrná délka věty, všichni se vyjadřují více pomocí citoslovcí a nejsou schopni přemýšlet v delších než ve zhruba patnácti vteřinových sekvencích. I přes zjevnou hyperbolizaci je kritika sociálních médií a následků jejich neuváženého používání lidmi stále účinná.

Myslím si, že tvůrci Audies nejlépe využili potenciálu, který Bleskový Kabinet nabízel. Z novin si vzali pouze inspiraci, podnět, jenž poté pozměnili tak, aby v rozhlase fungoval. Zároveň se zabývali poměrně palčivým tématem, o němž se často mluví a týká se většiny lidí v dnešní společnosti. Vtipně reagují na současné dění a vysmívají se novodobým povrchním tendencím.

V projektu se bohužel již dále nepokračovalo a skončil tedy těmito (plánovanými) třemi hrami. Přestože je práce na takovémto žánru velmi náročná a daný tým se za sedm dní ani nezastaví, domnívám se, že podobný formát by měl i nadále existovat. Nejenomže podporuje vznik nových her, jež se dotýkají současných témat, ale je také vtipný a hravý a posluchači mohou být každý týden zvědaví, jaká zpráva zaujme tvůrce tentokrát.