Dřív bylo bohatstvím informace mít. Dnes je bohatý ten, kdo se jimi nenechá zahltit, myslí šéf knihovny Řehák

U nejmladší generace je podle ředitele tento sentiment podstatně slabší a stále se postupně oslabuje: „Prostě – informace je důležitá, její nosič už méně.“

Čtěte také

Můžeme být superkino a jsme lepší než Playstation, zve do Planetária Praha jeho ředitel

Knihovny ale podle Řeháka svou roli neoslabují, spíš jich plní víc najednou. Připouští, že ještě před rozšířením internetu byly knihovny zdrojem veškerých informací.

„Myslím, že lidstvo přešlo během jedné generace z informační pouště do informační džungle. Dostali jsme se ze situace, kdy bohatstvím bylo mít informace, a to do situace, kdy bohatstvím je nenechat se informacemi zahltit.“

U knihoven tak podle něj zůstává jejich základní smysl a poslání. „Máme mnohem víc možností, jak to poslání naplňovat, takže je taky využíváme. Moc se mi líbí stávající koncepce rozvoje knihoven v Česku na léta 2021 až 2027, což je i dokument schválený vládou, prý ale připravovaný odbornou knihovnickou veřejností,“ chválí Řehák.

Čtěte také

Ladislav Heryán: Bible není kniha, ale je to knihovna!

Koncepce říká, že knihovny jsou pilířem vzdělanosti, kultury a demokracie nebo občanské společnosti a také přirozeným centrem komunit.

„Veřejná knihovna to plnila vždy, ale ten rejstřík, s čím mohla zacházet a jak to naplňovat, byl relativně omezený. Prostě rozšiřování informací nebylo nic moc jiného než papír. Teď máme možnosti, které jsme předtím neměli a které také využíváme.“

Česko má unikátních 6 tisíc veřejných knihoven a republika podle Řeháka nemá žádnou jinou infrastrukturu, která by mohla sloužit pro celoživotní učení, vzdělávání. „I když už dávno máme své vysokoškolské diplomy zaprášené a někdy i zežloutlé, tak jsou knihovny jednou z mála šancí, jak může společnost podporovat celoživotní učení. Na to žádnou jinou fungující infrastrukturu nemáme,“ říká.

Zákon Charlotty Masarykové?

Už prvorepublikové Československo mělo ke knihovnám zajímavý postoj, protože první zákon o knihovnictví vznikl už v roce 1919.

„Říkáme mu Masarykův zákon, ale velmi pravděpodobně je to spíš zákon Charlotty Masarykové. Byla to Američanka, kde už tehdy bylo postavení knihoven vnímáno velmi silně. Takže je pravděpodobně její zásluha, že jsme byli jednou z prvních evropských zemí, které knihovnický zákon měli.“

Čtěte také

Klára Vlasáková: Knihovny potřebujeme všichni

I tady se ale podle ředitele Městské knihovny „uplatňuje obvyklý princip, podle kterého se každá komparativní výhoda časem stane komparativní nevýhodou a obráceně. V západní Evropě tento proces racionalizace prodělali a počet knihoven, jaký tady máme, tak na ně působí neuvěřitelně. Oni to zredukovali minimálně o řád, takže se počty knihoven pohybují v desítkách, možná i méně.“

Doba postpapírová

Česko ale podobnou redukcí počtu knihoven neprošlo. „Když jsem v 90. letech začínal, tak jsem měl pocit, že to je strašný balvan. Jenomže – doba se změnila,“ říká šéf Městské knihovny v Praze. 

Tomáš Řehák, host pořadu Hovory Vlastimila Ježka|foto:Vlastimil Ježek

„Jsme v době postpapírové a v tu chvíli i úplně maličká knihovna, která v postpapírovém světě téměř nemá smysl, protože tam má knih jako Eskymák banánů, ale má počítač. A ten, protože je v knihovně, tak podle autorského zákona má úplně jiné možnosti než počítač, jaký máte doma. Takže i maličká vesnická knihovna najednou může nabízet přistup k obrovskému množství informací, chcete-li ke vzdělání, kultuře, který jinak člověk nemá. Najednou i ta malinká knihovna dostává smysl,“ dodává Tomáš Řehák.

Poslechněte si celý pořad Hovory Vlastimila Ježka v audiozáznamu. Dozvíte se víc.