Dušičky, nebo Halloween? Pro nás jsou přirozenější Dušičky, myslí si šéf Správy pražských hřbitovů
Zašli jste už na hřbitov a vzpomněli si na své příbuzné, kteří už nejsou mezi námi? „Hřbitovy nevypovídají o těch, kdo na nich leží, ale o těch, kdo o hroby pečuje, tedy o nás,“ připomíná Martin Červený, šéf Správy pražských hřbitovů.
Zas tak zlé to s námi však není. „Trend je mírně pozitivní. Lidé se vracejí,“ uznává Martin Červený. Zájem o hroby jde podle něj ruku v ruce s novým koníčkem – genealogií. A hroby jsou naše kořeny, ze kterých lze mnohé vyčíst.
„V minulosti byly náhrobky mnohem rozmanitější a slouží jako studnice informací,“ vysvětluje. Z náhrobku lze vyčíst společenský status zesnulého. Ze kříže nebo kalichu navíc vyvodíme náboženské vyznání. „Můžeme také poznat sociální postavení,“ vysvětluje. To v případech, kdy byl hrob pompézní a odlišil se od skromných náhrobků.
Proč právě Dušičky?
„Původ tohoto svátku je pohanský. Keltské tradice se později rozvětvily. Tu jednu reprezentuje Halloween a té druhé, což jsou Dušičky, se později chopila katolická církev,“ popisuje Martin Červený.
Dušičky slavíme asi od 10. století, kdy opat Odilo z jednoho francouzského kláštera zavedl povinnost slavit tento svátek. Dušičky tedy znamenají vzpomínku na duše v očistci.
Hřbitovy jsou kamennou pamětí našeho národa, jak zdůrazňuje Martin Červený. „Doufejme, že stav hřbitovů bude lepší. Lidé si často také objednávají správu hrobů od nás. Sice nemají čas, ale snaží se, aby hrob alespoň nějak vypadal,“ přibližuje jeden z pozitivních trendů.
Slaví Martin Červený raději Dušičky, nebo Halloween? Proč si letos vyřezal svou první dýni? A proč u nás stále chybí zákon upravující fungování hřbitovů? I to zajímalo moderátorku Patricii Strouhalovou po 10. hodině.
Audio záznam rozhovoru si můžete poslechnout kliknutím na odkaz přímo v tomto článku a také v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
