Eva Svobodová: Francouzsko-italské vztahy po návštěvě Meloniové v Paříži

Od jejího nástupu do úřadu v říjnu 2022 vztahy obou zemí provázely spory. Do italsko-francouzských vztahů nejprve zasáhla krátce po zvolení Meloniové diplomatická roztržka, když italská vláda odmítla přijmout humanitární loď Ocean-Viking s 234 migranty. Tím měla Itálie porušit mezinárodní právo.

Čtěte také

Italská premiérka Meloniová vydává zákony znevýhodňující LGBTQ+, zastrašovat má i novináře

Loď po více než dvou týdnech zakotvila v Toulonu a běžence si nakonec rozdělilo 9 evropských zemí. Francie tehdy označila italské chování za nepřijatelné, italská premiérka zase francouzskou vládu za „agresivní“.

Téma migrace, které je ožehavým motivem domácí politiky obou zemí, znovu poškodilo italsko-francouzské vztahy, když se v květnu tohoto roku nechal francouzský ministr vnitra Gérald Darmanin v Národním shromáždění slyšet, že Giorgia Meloniová není s to řešit problém migrace, kvůli němuž byla zvolena. Čímž italskou političku bezpochyby urazil.

I proto bylo komplikované první návštěvu na nejvyšší úrovni zorganizovat. Macron se rozhodl překlenout napětí velmi poetickým proslovem. Hovořil o přátelství, které někdy vytváří kontroverze nebo neshody, ale vždy se odehrává v rámci vzájemného respektu. Přátelství mezi Francií a Itálií je podle Macrona hluboké a převyšuje současné půtky.

Kontroverze chtěli oba politici překonat i kvůli nutnosti zkoordinovat migrační politiku, kvůli níž nakonec ke konfliktům došlo. Hlavním důvodem, proč se nakonec snažil Macron situaci elegantně uklidnit, byla ale patrně společná politika ve vztahu k válce na Ukrajině. Emmanuel Macron mohl díky schůzce konečně oznámit dlouho připravovanou dodávku francouzsko-italského systému protiraketové obrany SamP/T na Ukrajinu.

Macronovo dilema

Přes veškeré proklamace o přátelství, které nakonec Meloniová opětovala, jsou si tito politici na hony vzdálení. Macron si je ale vědom míry ekonomické a kulturní provázanosti obou zemí, a tedy i nutnosti spolupráce s Giorgiou Meloniovou.

Čtěte také

Veronika Lefrancois: Pan předseda italské vlády Giorgia Meloniová

Ve vztahu k italské premiérce se tu zároveň potkávají zájmy domácí a zahraniční politiky. Nakonec i květnová urážka ministra vnitra Géralda Darmanina směřovala spíše k poslancům francouzské krajně pravicové strany Národní sdružení než k italské premiérce.

Také Macron na domácí půdě lavíruje mezi tím, do jaké míry si potencionální voliče Národního sdružení získat a do jaké míry se vůči krajně pravicové straně vymezit. Před nedávnem se například ohradil proti vyjádření své premiérky Élisabeth Borneové, která prohlásila, že stranu Národní sdružení stále považuje za dědictví kolaboranta maršála Pétaina a ideologii strany za nebezpečnou.

Na druhou stranu si je Macron vědom toho, že je to právě Marine Le Penová, která proti němu stanula v druhém kole prezidentských voleb a která ho v posledních měsících v průzkumech veřejného mínění předbíhá, a že přílišné přibližování s tímto typem politiky by ho mohlo do budoucna jen poškodit – ať už jde o Le Penovou, nebo Meloniovou.

Italská premiérka je bezesporu významnou evropskou spojenkyní proti ruské agresi na Ukrajině. Označení krajní pravice ale není jen nespravedlivým stigmatem za školácké chyby. Meloniová má otevřeně homofobní názory. V Itálii již prosadila zákony znevýhodňující stejnopohlavní páry.

Eva Svobodová, politoložka|foto:Barbora Linková, Český rozhlas

Údajně měla zastrašovat zpravodajské agentury nebo se snažit do čela prestižních veřejných institucí dosazovat své lidi. Macronovo dilema, do jaké míry s Meloniovou spolupracovat, tak nakonec bude muset řešit nejeden evropský politik.

Autorka je politoložka