Eva Turnová: Greta a elemka

Přede mnou zastavuje nový Mercedes S a vozovku zablokuje. Za mnou je fronta aut. Řidič stojí venku, kouří a nemá se k odjezdu.

Vykouknu z okénka.

Eva Turnová: Na koloskopii

• Upravit
• Smazat

Mám jít na koloskopii. Kamarád mě uklidňuje.

„Já vidim, že tam máte místo,“ volám.

„Já taky, ale to auto si to nemyslí,“ odpoví řidič a vyfoukne z pusy kroužek.

Jeho Mercedes S je automobil vybavený elektronickým asistentem, který zasahuje do řízení, včetně plynu; když si usmyslí, že někudy neprojede, tak tam nejede.

„To dáte,“ říkám povzbudivě. „Ta silnice se stejně nerozšíří.“

„Tak tady máte klíčky a zkuste to,“ odpoví řidič důrazně.

Vypnula jsem auto, nastartovala a intuitivně dlouho držela a hamtala na plyn. Auto se poskokem nějak dalo do pohybu...

„Do pěti let budou jezdit auta sama podle svého uvážení a podle značek, nebudete mít šanci,“ školí mě majitel vozu.

To je pravda. Navíc do pěti let možná pán nebude moct vyfukovat kroužky nikde. Všechno bude kontrolované, aby se nám náhodou něco nestalo.

Kult svátosti lidského života

Vyjíždím, zapínám rádio a dovídám se, že podle spolehlivého průzkumu je už víc než 50 procent doktorů pro eutanazii, ale většina z nich navrhuje, aby se řešila mimo jejich kompetenci. Představa, že budou pomáhat lidem odejít ze světa, by mohla poškodit jejich psychiku. Připadá mi, že tahle obsese žití už vlastně začíná být trochu nemoc.

Eva Turnová: Whisku tuberu

• Upravit
• Smazat

Dostala jsem pozvání do Dejvického divadla na „Kafku“, což mi připomnělo, že jsem v devadesátých letech tlumočila při natáčení stejnojmenného amerického filmu režiséra Soderbergha.

V rádiu navazuje pořad o Gretě Thunbergové, mladičké švédské aktivistce bojující za záchranu přírody. Ona sama je pro mě rozhodně přírodní úkaz. Vidí svět v přirozených souvislostech a se sympatickou umanutostí čelí snahám její záměr zpochybnit a nařknout ji z toho, že je jen řízenou střelou z kulometu své levičácké matky. Což je snazší cesta, než se zamyslet nad tím, jestli nemá v zásadě pravdu.

Žijeme v takovém paradoxu; na jedné straně se prosazuje kult svátosti lidského života, nikdo nebude mít šanci se dobrovolně ujezdit ani ukouřit k smrti, na druhou stranu se chováme tak, že brzy nebudeme mít kde žít tak dlouho. Jako bychom byli naprogramovaní jako rychle se množící virus, který za žádnou cenu nesmí vyhynout.

Přijíždím na sraz.

„Chtěli byste žít věčně?“ Snažím se zamluvit svůj pozdní příchod.

„Kdyby zlevnili elemka...,“ dostanu odpověď, o jakou jsem si řekla.