Federico García Lorca: Láska dona Perlimplína a vášnivost Belisina

Federico García Lorca se do dějin dramatu zapsal především svými tragédiemi. Příznačné jsou pro něj výrazné ženské hrdinky. Komediální hříčka o starém mládenci, který se sice trochu nedopatřením, ale o to vášnivěji, zamiluje a k naplnění své touhy zosnuje velmi originální intriku s tragickým koncem, je tedy v jeho díle trochu výjimečná. Velmi originální je také spojení lyriky a grotesky. Lorca obrací zažitý komediální motiv žárlivého starce k překvapivé, tragické pointě. 

Perliplín vskutku prožívá rozkoš fyzického dotyku a Belisiny duše se překvapivě dotkne pravý cit.
V. Königsmark

Na Lorcovu počáteční dramatiku měly velký vliv postupy loutkového divadla, velikáni španělské dramatiky Lope de Vega a Calderón de la Barca, ale je zároveň i syntézou modernistických básnických tendencí. Jeho divadelní debuty představují krátké hry loutkového typu a fraškovitých hříček, které byly vydány pod názvem Pimprlata, tragikomedie o donu Kryštofousovi a panince Rositě a ve sbírce Krátké divadelní hry. Jeho tvorba pro divadlo pokračuje divokou fraškou Čarokrásná ševcová (1930) a erotickou féerií Láska dona Perlimplína a vášnivost Belisina (1933). K jeho dramatickým vrcholům patří lidová romance Mariana Pinedová (1925), krátká hra Publikum (1933), Neprovdaná paní Rosita neboli Mluva květů (1935) a dramata Krvavá svatba (1933), Yerma (česky i Pláňka, 1934) a Dům Bernardy Albové (1936).

Marionety, manekýni, maňásci! Advent na Vltavě startuje s loutkami

• Upravit
• Smazat

Hříčku Láska dona Perliplína a vášnivost Belisina avizoval Lorca již v červnu roku 1928 v madridském časopise La gaceta (ve stejném roce vydává svou nejznámější básnickou sbírku Cikánské romance). Také skupina El Caracol tehdy ohlásila její uvedení. Premiéru měla hra ale až v roce 1933.

„Federico byl oslnivý zjev s podmanivým kouzlem, se zjevně vědomým úsilím o eleganci, vždy s bezchybnou kravatou, a z jeho tmavých, jiskrných očí i z celé bytosti vyzařovala přitažlivá síla, jakýsi magnetismus, kterému nikdo neodolal. Byl synem bohatého statkáře, o dva roky starší než já. Do Madridu přišel studovat filosofii, ale z přednášek záhy zběhl, vrhnul se do víru literárního života a záhy se znal s každým a každý znal jeho. Díky setkáním, která u Federica bývala, se stal jeho internátní pokoj jedním z nejvyhledávanějších míst v Madridu. Přestože jsme jako drsný Aragónec a jemný Andalusan byli jeden druhému pravým opakem, byli jsme takřka vždy spolu. Ve styku s ním jsem se pomalu měnil, viděl jsem, jak se přede mnou otevírá nový svět, který mi Federico den za dnem otevírá.“ Takto na svého přítele vzpomínal Luis Buñuel.

Španělský básník a dramatik Federico García Lorca (1898–1936) pocházel ze zámožné andaluské statkářské rodiny. Studoval filozofii a práva na univerzitě v Granadě a poté krátce i v Madridu, kde se napojil na tehdejší španělskou uměleckou avantgardu. Ta byla pod silným vlivem Paříže, ať už mluvíme o surrealismu nebo dadaismu. Lorca sám byl ale také osudově ovlivněn španělskou lidovou tradicí. Odráží se to v jeho poezii i dramatech. Jako autor debutoval v roce 1918, kdy vlastním nákladem vydal knížku cestopisných črt a esejistických próz Imprese a krajiny. O rok později napsal svou první divadelní hru Uhranutý motýl a v roce 1921 vydává svou první básnickou sbírku Kniha básní. Pro celou jeho tvorbu je vyměřeno pouhých osmnáct let. Po vypuknutí Francova povstání v roce 1936 byl pro své neskrývané levicově republikánské smýšlení popraven.