Filip Nerad: Rok 2020 v EU ukázal, že diktát Bruselu je nesmysl

17. prosinec 2020

Kritici Evropské unie s oblibou tvrdí, že všechno v ní řídí Brusel a členské státy se musejí podvolovat jeho diktátu.

Jestli něco letošní turbulentní rok ukázal v plné nahotě, tak to, že tomu tak není a že onen mytický „bruselský diktát“ je jen výmyslem těch, co fungování Unie nerozumí. Nebo rozumět nechtějí.

Čtěte také

Kdyby unijní instituce takovou moc měly, určitě by na jaře nařídily státům poslat své lékaře a zdravotnické vybavení do Itálie. Důvodem by samozřejmě bylo zabránit kolapsu tamního systému kvůli pandemii covidu-19, která postupně zasáhla celou Evropu. Nedovolily by unijním zemím za dne na den zavírat hranice a tak prakticky ochromit fungování schengenského prostoru. Na podzim by jim přikázaly sladit všechna opatření a pandemické semafory, aby se lépe vyrovnaly s druhou vlnou.

Jenže nic z toho se nestalo, protože se ani stát nemohlo. Pravomoci ve všech těchto oblastech mají v rukou členské státy a rozhodovat o nich mohly jen ony samy. Z Bruselu mohly přicházet – a také přicházely – peníze, doporučení, výzvy a později třeba plicní ventilátory. Ale například červencový apel Evropské komise, aby státy příliš nerozvolňovaly a byly připravené na druhou vlnu, v Česku i jinde vyloženě prošuměl. A také proto jsme teď tam, kde jsme.

Kdo tahá za delší konec provazu

Tento stav logicky vedl k tomu, že se začalo diskutovat o posílení pravomocí unijních orgánů, aby evropský blok dokázal na příští podobné krize reagovat efektivněji. Nedá se ale čekat, že členské země budou ochotné Unii v této oblasti příliš posilovat. Maximálně její koordinační roli. Gró těchto kompetencí podle všeho dál zůstane pod kontrolou národních metropolí.

Čtěte také

Klíčovou roli členských států ukázaly také debaty ohledně klimatických cílů nebo nového víceletého rozpočtu sedmadvacítky s naditým fondem obnovy po koronakrizi. Příkladem budiž i sporná podmínka o svázání evropských dotací s dodržováním principů vlády práva. Kvůli ní se schvalování rozpočtu protáhlo až na samotný konec roku a veto Polska s Maďarskem hrozilo Unii uvrhnout od ledna do rozpočtového provizoria.

Komisí původně navržený mechanismus by státu, který by porušoval tyto základní unijní principy, dával jen minimální šanci zabránit svému postihu. Musel by na svou stranu získat kvalifikovanou většinu členů, aby takový krok zablokovali. Po půlroce vypjatých jednání, silných slov a snah o kompromisy je výsledkem notně otupenější nástroj na ochranu evropských peněz před nedemokratickými režimy.

Podmínka sice zůstala zachována, ke spuštění sankce bude ale nutný souhlas kvalifikované většiny zemí a ještě předtím by ji měl posoudit evropský soud. Pokud se Polsko s Maďarskem obávaly, že se záhy stanou obětí nového mechanismu, tak teď už nemusí. Jeho případné aktivování potrvá měsíce, ne-li roky. Také proto s ním Budapešť a Varšava nakonec souhlasily. Jak je v Unii časté, vlk se nažral a koza zůstala celá. A to v režii členských zemí.

Filip Nerad

Také tento případ demonstroval, že jsou to státy, kdo v Unii v zásadních věcech stále tahá za delší konec provazu. Jestli je nám pak výsledek po chuti, nebo není, to už je jiná věc. I to, jak Evropská unie proplula divokým rokem 2020 a vyrovnala se s jednou z největších krizí ve svých dějinách, ale nese v prvé řadě pečeť jejích členů. Ne „zlého Bruselu“.

Autor je analytik Českého rozhlasu

autor: Filip Nerad
Spustit audio