Fotka studentů na římse byla přes čáru, říká etik médií Motal

Studenti a studentky žurnalistiky a mediálních studí z pražské Fakulty sociálních věd dokonce uveřejnili otevřený dopis českým médiím, ve kterém postup při pokrývání tragédie kritizují. Jak měl vypadat etický postup? Co by měli mít při podobné události na mysli uživatelé a uživatelky sociálních sítí? A proč je tolik důležité neuveřejňovat totožnost pachatele? Vysvětluje Jan Motal, etik médií z brněnské Masarykovy univerzity.

Sledujeme v Česku bezprecedentní situaci. Na co si mají média jako při takovém typu události dávat velký pozor?

Existují docela jednoduché zásady a principy informování v médiích o podobné tragické události a je jich hned několik. První se vztahuje k postupu při probíhající střelbě nebo policejním zásahu. Média by neměla sdílet a ani svojí činností nijak nenarušovat záchrannou operaci, neměla by předávat žádné informace, které by útočník mohl využít ve svůj prospěch. To znamená nesdílet žádná videa nebo fotografie, kde jsou lidé zabarikádovaní nebo kde se schovávají. Určitě by také měla postupovat v součinnosti s policií a nenarušovat její práci. Média samozřejmě v demokratické společnosti dohlíží na činnost bezpečnostních složek, na to je ale čas po útoku.

Druhá zásada se týká útočníka. Média by neměla zveřejňovat jeho jméno nebo fotografie. Neměla by psát o tom, jak se připravoval, jak to celé udělal, neměla by sdílet jeho myšlenky a manifesty nebo třeba co uveřejňoval na sociálních sítích.

Proč je to důležité?

Jednou z motivací útočníku je často touha získat pozornost veřejnosti a proslavit se. Tomu by média měla zabránit. Třetí zásada se potom týká obětí. Média by měla přistupovat k obětem, jejich příbuzným a obecně k lidem zasaženým tou tragédií velmi citlivě. Nejdůležitější je respekt k jejich soukromí a neprahnout po senzaci. Při rozhovorech je důležité nezabíhat do detailů, o kterých sami nechtějí mluvit.

Když se na to teď podíváme v praxi, myslíte si, že včerejší událost média zvládla a že jsme pozorovali etické postupy, nebo se naopak ukázalo, že s takovým druhem situace ještě možná neumíme v Česku dost dobře pracovat?

Čtěte také

Krizové linky po střelbě na Filozofické fakultě: Pomoc nabízí organizace, policie i univerzita

Česká média v krizových situacích v prvních chvílích, minutách a hodinách často vybočují ze standardů. V následujících dnech se ale často chytnou za nos a své jednání korigují. Zažili jsme to u války na Ukrajině, zažíváme to i u pokrývání války mezi Izraelem a Hamásem. I v tomhle případě byly první hodiny minimálně na hraně, u mnoha médií možná i za hranou. Šlo především o tom, že se v průběhu akce zveřejňovaly obrázky a informace ze sociálních sítí, které mohly útočníkovi potenciálně pomoci. Konkrétně mám na mysli fotografii studujících na římse Filozofické fakulty, což je za mě zcela jasná identifikace úkrytu. Za mě je za hranou i sdílení fotografie zabarikádované třídy, to je pro útočníka také dobré vodítko. V prvních minutách jsem si všiml mnoha takových přešlapů. V tento moment už je to samozřejmě jiné. Třeba fotografie z římsy je velmi slavná, najdeme ji na drtivé většině obálek tištěných novin a není už natolik problematická. Spíš už můžeme mluvit o tom, zda není necitlivá, příliš senzační, neuctivá k obětem. Druhý problém, který ale vnímám jako aktuální, je, že média často zveřejňují identitu útočníka a detaily z příprav útoku. Spoustu těch informací sdílí i policie, například o tom že měl velký arzenál zbraní a podobné věci. Musíme si ale uvědomit, co víme ze zahraničí, a sice že právě tyto detaily mohou další lidi inspirovat k napodobování útočníka.

Popsal jste tři zásady, kterými by se média měla řídit média. Měli by mít by mít podobné principy na mysli také uživatelé a uživatelky sociálních sítí v moment, kdy se taková událost děje?

Samozřejmě ty tři zásady platí i v jejich případě. Neměli by sdílet informace užitečné pro útočníka a neměli by komplikovat postup policie. To jsou zásady, kterými by se měl řídit každý občan. Samozřejmě ale je jedna věc mluvit o novinářích, což jsou profesionálové, kteří by měli dodržovat profesní standardy. Uživatelé a uživatelky sociálních sítí by se měli chovat jednoduše jako lidé, kteří se snaží zabránit škodám a jsou odpovědní vůči obětem. Nemůžeme na ně ale klást ale takové nároky jako na novináře. Za tím, aby se nezveřejňovala identita pachatele, bychom ale měli stát asi všichni.

V bouřlivé debatě, která teď okolo postupu médií probíhá, zaznívá často názor, že se tu praktikuje novinařina zaměřená spíše na útočníka a ne tolik na oběti. Jak vlastně správně dělat novinařinu, která nebude retraumatizovat přeživší takové události? Jak se na oběť v novinářské práci zaměřit?

S tím tvrzením souhlasím. Myslím si, že o útočníkovi by se podle mého názoru psát mělo. Je to součást informace o tom, co se stalo. Ale měl by se vždy psát takový příběh, který ho nebude glorifikovat a nebude z něj vytvářet tu hlavní postavu, to mají být skutečně oběti. Zároveň novináři by si ve chvíli, kdy píší o obětech, měli uvědomit, že jejich vztah k obětem nebo svědkům musí být rovnocenný. Měli by pracovat pouze se souhlasem obětí a zveřejňovat jen ty informace, které jim oběti samy poskytly. Měli by se chovat citlivě a uvědomit si, že jako novináři jsou v roli mediálních expertů, což svědkové ani oběti nejsou. Často jsou z principu té situace velmi emocionální a nejsou možná dost dobře schopni zhodnotit důsledky svého jednání. Novináři v takovém případě musí být soudní a pustit ven je takové informace, které obětem do budoucna neublíží. Mnoho lidí v afektu sdílí třeba citlivé informace ze svého soukromí. To je lidsky pochopitelné, novinář by toho ale neměl zneužívat.

Známe ze zahraničí příklady, kdy špatný postup médií umocnil nějak tragédii, která se stala?

To je otázka, na kterou úplně nelze úplně přesně odpovědět, pokud si nedefinujeme, co znamená to umocnění. Ale když se podíváme třeba na různá zahraniční sdružení a asociace obětí nebo organizace, které jim pomáhají, tak ty se shodují na tom, že porušení zmíněných tří zásad skutečně škodí. A vedou nejenom k nápodobě, ale taky k tomu, že oběti své trauma potom prožívají mnohem hůř. Já nejsem sociální psycholog, nemůžu to dokázat na konkrétním výzkumu. V odborné komunitě se ale hovoří o tom, že toto jsou poměrně jednoznačné důsledky, které pro společnost může porušování zmíněných mediálních zásad mít.

Jak se chránit před traumatizujícím obsahem, který se v médiích točí – videa z útoku, fotografie, zpovědi –, abychom jako nepropadli do úplné deprese?

Obecně platná zásada zní nepřehlcovat se informacemi. Myslím si, že informace potřebujeme mít, není dobré se úplně odříznout. Když nevíme, co se děje, strach je větší. Na druhou stranu v současnosti je skutečně důležité pracovat na společném zahojení ran, na smíření se se situací, sdílení pocitů. Takže bych doporučoval vyhýbat se sociálním sítím, co nejméně se věnovat vyhledávání videí ze střelby, tragických obsahů. Samozřejmě jsme jako lidé nastavení k tomu, že nás to láká a fascinuje. Myslím ale, že i s přihlédnutím k nadcházejícím Vánocům, má větší význam věnovat se sdílení pocitů s lidmi okolo sebe. Hovořit spolu o tom je lepší než sedět u médií a sledovat, co se děje.

Pokud teď někdo prožívá pocity bezmoci, když vidí neetické zacházení s dramatickými videi nebo fotografiemi v médiích, nebo třeba uveřejňování totožnosti útočníka, co může dělat? Je možné vstoupit do nějakého dialogu s médii a ohradit se?

Hlavní odpovědnost teď leží na nás mediálních odbornících a lidech, kteří se v médiích pohybují. Já bych nechtěl delegovat zodpovědnost za kritiku médií na uživatelé a uživatelky. Důvod je jednoduchý. My v ČR nemáme žádnou významnou samoregulační instituci, jako jsou třeba tiskové rady zahraničí. Máme zde pouze Syndikát novinářů, který má etickou komisi, ta ale v podstatě nefunguje, nemá žádný reálný vliv na novinářskou profesi. A ze zkušenosti vím, že přímá komunikace s médii pro uživatele a uživatelky bývá mnohdy spíše frustrující. Takže já osobně si myslím, že pokud je člověk naštvaný, může to dát najevo, neměl by to v sobě dusit. Napište klidně mail. Ale odpovědnost je na nás, na lidech z médií, abychom tlačili na dodržování zásad.

Jak se chránit před traumatizujícím obsahem? Poslechněte si celý příspěvek.