Hašek, Čapek, Kafka a… Kundera. Zemřel český spisovatel, který se stal světovým autorem

„Kundera je spisovatel světový, jeho dosah a renomé se budou v průběhu času jen rozšiřovat,“ píše jeho francouzský životopisec Jean-Dominique Brierre.

„Kundera je nepochybně opravdový ‚autor života’, jak takového manipulátora sám definoval,“ konstatoval ve své kontroverzně přijaté biografické knize spisovatel Jan Novák.

Čtěte také

Je to světový spisovatel! Vzpomínka na osobnost a dílo Milana Kundery

„Romány Milana Kundery skrývají víc, než říkají,“ uvádí ve svém doslovu k jeho poslednímu románu Slavnost bezvýznamnosti spisovatelka a bohemistka Silvie Richterová.

„Kunderovi jde o přesnost významu, věrnost myšlence,“ řekla ke spolupráci překladatelka Anna Kareninová.

„Kundera je myslitel. Předkládá určité vidění světa. Přemýšlí o světě. Není filozof, protože nerozvíjí žádnou tezi, román má ale podle něj stejné ambice jako filozofie. Proto jej lze číst jako filozofa,“ tvrdí francouzský filozof a esejista Alain Finkielkraut.

Na cestu do světa

Narodil se na apríla roku 1929 v Brně v době, kdy samostatné Československo bylo jen o něco přes dekádu starší než on sám. Když se coby rozený Moravák přesunul na počátku 50. let do Prahy, byl odhodlán pevně obsadit své místo v intelektuálních kruzích.

Čtěte také

Práce spisovatele je z padesáti procent taktika: Milan Kundera z českého i francouzského pohledu

Svůj pohled na panující režim v průběhu let zrevidoval, prošel cestou od zapáleného komunisty přes po okupaci zakázaného autora až po emigranta, který má poněkud rozjitřené vztahy s českým disentem.

Ambivalence podnítily i zpětné pohledy typu „na straně revoluce stála ta lepší polovina národa“ a kauza týkající se zatčení Miroslava Dvořáčka. Ve Francii se ovšem po letech etabloval natolik, že jej obyvatelé země galského kohouta začali považovat za „svého“.

Z moravského, českého a posléze francouzského spisovatele se nakonec stal mezinárodně uznávaným autorem překládaným po celém světě. A adjektivum „kunderovský“ dnes používají ve svých knihách jeho kolegové jako Haruki Murakami nebo Jonathan Franzen. 

Obecně sdílené

Jak se mu to podařilo? „Styl vyprávění Milana Kundery je velmi úsporný ve výrazu, zároveň si všímá základních lidských situací a klíčovým prostředkem, kterým lze překračovat různé kulturní regiony je pro něj metafora. To je klíčová figura, kterou používá, kdy může zobecnit vlastní zkušenost nebo zkušenost z četby a udělat z ní něco, co je obecně sdílené,“ uvedl literární teoretik Jakub Češka, který se dílem Milana Kundery dlouhodobě zabývá.

Milan Kundera na 5. sjezdu českých spisovatelů v Praze, 1967|foto:Gisèle Freund, IMEC/Fonds MCC, Galerie hlavního města Prahy

„Zdůraznil bych ještě, že to je spisovatel, který vyrůstá z české básnické tradice a sám začínal jako básník ‒ a ta básnická stopa jako emotivní stránka jeho literárního díla je zcela zásadní. Velmi silná emotivní investice se pak vrací jako odezva při samotné četbě,“ doplňuje další z důvodů, proč Kunderovo dílo tolik rezonuje jak u běžných čtenářů, tak u literárních kritiků a teoretiků.

Nesmrtelnost a ztráta minulosti

„Milan Kundera psal francouzsky dávno předtím, než odjel do Francie, psal francouzsky už ve svých českých románech, jeho české psaní myslí francouzskou syntaktickou přesností,“ prohlásila překladatelka Anna Kareninová po zkušenosti s převodem jeho francouzských románů do češtiny.

Přesto byl ale podle filmového a literárního kritika A. J. Liehma vlastně bytostně český: „Kundera je ironický spisovatel navazující na tu nejlepší tradici Haškovu, Čapkovu, dokonce i Kafkovu. Je to velice české. Všichni tito spisovatelé používají ironii, ale každý trochu jinak. Každá velká literatura je do jisté míry ironická.“

Otázky po tom „čí je“ se pak často nevyhnutelně stáčí k tomu „kým byl“ ‒ k dotazům, které Milan Kundera odmítal zodpovídat jinak než svým dílem.

Čtěte také

Pět zastavení II. Milan Kundera očima literárního kritika a šéfredaktora Hostu Miroslava Balaštíka

„Kundera vnímá román jako filozofické tázání. Jeho pojetí vychází ze středoevropské tradice, z velkých romanopisců jako byl Broch nebo Kafka, že román není osobním vyznáním autora, ale je to žánr, který zkoumá nějaký problém. Situace, které popisuje, tak současně také analyzuje,“ líčí jeho přístup literární kritik a šéfredaktor nakladatelství Host Miroslav Balaštík.

Sám Kundera už v knize Směšné lásky napsal: „Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, zjistí co žil a jaký to mělo smysl.“

A jinde v jeho díle najdeme také větu: „To, co většinu lidí děsí na smrti nejvíc, není ztráta budoucnosti, ale ztráta minulosti.“ Teď se ohlíží i jeho čtenáři a bude nakonec na nich, jestli podrobí svému literárnímu zkoumání spisovatelovy knihy, nebo i uplynulý život a co si z toho odnesou.