Havel propadal skepsi, že se hodnoty Sametu neudrží. Jeho ideje chceme oživit, říkají dokumentaristé

Film zachycuje to post-prezidentské období, když se Václav Havel sžíval s tím, že už není hlavou státu, a tak si vysnil, že bude číst knížky a chodit do divadla. Ve filmu je zaznamenáno, že se mu to  skoro vůbec nedařilo. Jak bral osobně odchod z toho prezidentství?

Michael Kocáb: Těžko. Nevím, jak se s tím Petr setkával, protože jsme s ním byli v různých momentech, a nevím, jestli bych to měl vynášet, ale skutečně ten odchod prožíval dost těžko. Měl nějaké kauzy a takové věci. A potom se také schylovalo k určité korozi ideálů Sametové revoluce.

Jednou za mnou přišel a povídá: Hele, když my jsme ti pravdoláskaři, tak oni jsou teda ti zlonenávistníci...

Čtěte také

Kde je pravda? Musíme ji sbírat z více zdrojů, jednak z médií, a pak utvářením vlastního obrazu tím, že koukáme kolem sebe a mluvíme s lidmi, zamýšlí se Šabatová a Holišová

On se opravdu trápil tím, jak se pravda a láska najednou staly zesměšňovanými hodnotami a myslím, že měl velké propady. Já jsem ho z nich často vytahoval, Dáša určitě taky. Ale byl to Václav Havel, byl to bojovník, takže se vždycky nadechl a šel dál.

Clinton, Stouni, dalajláma

Měli jste s Václavem Havlem nějakou dohodu, kam až můžete, a kam už ne?

Petr Jančárek: S Václavem Havlem jsme se o tom prakticky vůbec nebavili, řešilo se to vždy dopředu. Velký podíl na tom, že to hladce probíhalo, má Sabina Tančevová a Martin Vidlák, lidé z Havlovy kanceláře. Vždy jsme se samozřejmě ptali těch, se kterými se Václav Havel měl setkat, ať už to byl dalajláma nebo německý prezident Weizsäcker nebo Bill Clinton, jestli souhlasí s tím, aby u toho setkání byla kamera a prakticky se nám nestalo, že by to někdo odmítl.

Michail Gorbačov vzdoroval. Toho jsme si museli odchytit v Berlíně na hotelu, protože od něj Václav Havel potřeboval natočit videopozdrav pro ten koncert, který dával ke 20. výročí revoluce.

Jiří Konečný: Ale měl by ses Petře přiznat, jak tě vynesli od Clintona.

Čtěte také

Čtvrtstoletí v NATO: Jelcinovi rozšíření aliance nevadilo, podporu Čechů jsme museli odmakat, vzpomíná Vondra

PJ: Tam právě nedošlo k té dobré dohodě. Clinton to sice věděl, ale jeho ochranka ne. Tak mě pustili do jeho soukromé kanceláře, kam jsem pronikl za dvěma bývalými prezidenty s kamerou, tam mě nechali těch slušných 30 vteřin, a pak mě odnesli.

I s tou kamerou?

No jistě.

Dalajláma byl osobnost, která byla u začátku Havlovy politické kariéry, protože o něm svého času mluvil, že ho pozve, stejně jako že pozve Rolling Stones. A dalajláma byl i jedním z těch, kdo s ním mluvil v závěru života. Jaký byl Havlův vztah k dalajlámovi?

PJ: Obrovský. Já myslím, že to byla jedna ze stěžejních figur, ke které se Václav upínal. Ta prohloubenost dalajlámy korespondovala s tím, jak Václav vnímal svět – on byl nesmírně hluboký člověk. Měl smysl pro humor, ale rád šel do vnitřností.

Vzpomínám si na jednu takovou historku, kdy dalajláma říkal: nezakontemplujeme si trošku, Václave? A Vašek: no jistě, že si zakontemplujeme. A jak byste si to představoval? No, tady v nějakém stánku nebo altánu na Hradě. Tak na čtrnáct, šestnáct hodin, že bychom se úplně ztišili a budeme spolu mlčet...

Čtěte také

Václav Havel rád dával lidi dohromady. Bavilo ho spojovat underground s intelektuály, vzpomíná fotograf Ondřej Němec

A tady už Václav začíná být trošku opatrný a říká: a můžu si při tom zakouřit?

Moc to nedopadlo, asi po dvou, třech hodinách bylo po kontemplování, to už bylo příliš. Ale jeho myšlenky ho ovlivňovaly celý život a byl jeho blízký přítel.

Faleš peněz

Když bych se zeptal Michala Kocába: už jsme nakousli, jak Václav Havel bojoval s tím odcházením z politiky. O co on přicházel? Přicházel najednou také o kamarády a přicházeli nějací jiní? Nebo jak se měnilo jeho okolí?

MK: Samozřejmě, pár neladů mezi ním a jeho kamarády z disentu bylo. Možná mu moc fandím, ale neřekl bych, že Václav Havel mohl přicházet o kamarády. To byla osobnost, která se za svého života, podobně jako třeba Palacký, dočkala obrovského uznání. Ten národ ho miloval.

Když jsme květy z jeho pohřbu odváželi po lodi – to byla ta slavná cesta lodí do Ústí nad Labem a potom dál, doufali jsme, že se ty květy dostanou přes Hamburk třeba až do moře – tak celá ta cesta z Prahy až do Ústí nad Labem byla lemována lidmi. To bylo neuvěřitelné. To znamená, že on o kamarády nepřicházel.

Čtěte také

Třicetkrát o svobodě: Speciální rozhovory k 30 letům od sametové revoluce

On přicházel o naději, že ty základní hodnoty, o které mu šlo v roce 89, budou trvale udržitelné. Začal řádit – v dobrém, myslím – Klaus s tím svým, že peníze jsou až na prvním místě. To byla první faleš, kterou on nerad slyšel, a pak přišly další.

Takže jak ztrácel sílu a možnost ovlivňovat tu politickou situaci, tak lehce propadal skepsi, že není udržitelná.

Jiří Konečný: Proto také ten film přinášíme. Není to o nás, že bychom se chtěli prosadit nějakým filmem nebo řešit, co to říká o nás.

Je tady proto, že je to připomínka Václava Havla. Myslím si, že je nejvyšší čas ho s razancí vrátit do toho prostoru zpátky, hlavně jeho myšlenky a ideje. To si přejeme, i kampaň kolem toho filmu děláme s tímto záměrem. Abychom se o něm bavili jakýmkoli způsobem, klidně i kritizovali, ale prostě abychom se hodně bavili o Václavu Havlovi.

PJ: To byl vlastně nejdůležitější moment při stříhání a dokončování filmu. Uvědomili jsme si, že nemá vůbec žádný smysl tam dodávat komentář nebo nechat někoho vysvětlovat Václava Havla, že prostě necháme pana prezidenta mluvit sama za sebe.

Jaký měl Václav Havel vztah k hudbě? Poslechněte si celý rozhovor.