Herta Müllerová: Svoboda je něco, z čeho jedni mají strach a druzí ne

V rámci série třicátých výročí pádu režimů východního bloku nezapomínáme v rozhlase ani na prosincové výročí dramatického konce rumunské diktatury a popravy jejího ústředního představitele Nicolaea Causesca. Při této příležitosti na Vltavě zařazujeme esej německé nositelky Nobelovy ceny za literaturu Herty Müllerové, která pochází z prostředí německé menšiny v rumunském Banátu a která v rumunské totalitě strávila prvních třicet let života. Projev Svoboda je něco, z čeho jedni mají strach a druzí ne přednesla v roce 2016 v Bruselu na konferenci Evropský strach pořádané německým Goethe institutem.

Účinkuje Daniela Kolářová|foto: Věra Luptáková

Literatura jako svědectví

Takřka celá literatura Herty Müllerové vyrůstá z rumunské totality. A jakkoli jde o velmi sofistikovanou a naléhavou literární práci, v jejích prózách najdeme velmi mnoho vzpomínek z autorčina života: už od první sbírky povídek Nížiny z prostředí německého banátského venkova, přes Srdce bestie, kde vykresluje studentský život v totalitním Temešváru, po Lišku lovce, kde je protagonistkou mladá učitelka. Výjimku v tomto smyslu představuje nejoceňovanější Müllerové dílo, román Rozhoupaný dech, který psala na základě vzpomínek svého přítele, básníka Oskara Pastiora, na pracovní tábor v Sovětském svazu. Literatura pro Hertu Müllerovou rozhodně nemá nic společného s imaginativní kratochvílí, spíše se svědectvím.

Projev, který uvádíme na Vltavě, zrcadlí ústřední motiv románu Liška lovec, posledního českého překladu, který Müllerová přijela v květnu představit českým čtenářům na veletrh Svět knihy: „To, že je liška lovec, jsem si bohužel nevymyslela já, ale realita. Měla jsem liščí kožešinu. A tajná policie ji rozřezala. V mé nepřítomnosti, v době, kdy jsem se začala dostávat do obrovských problémů. Tajní ke mně přicházeli do bytu, když jsem nebyla doma, a nějakou dobu se snažili po sobě zanechávat stopy. Jako součást psychologické taktiky postupně lišku ukrajovali.“

Strach, který se nevsakuje, ale bují

Zatímco román vykresluje tísnivý svět totalitní společnosti z konce osmdesátých let a rozehrává příběhy jak režimem ustrkovaných postav, tak přisluhovačů režimu (a dokonce zachycuje pád Causesca i obratné převlékání kabátů), v eseji se Müllerová snaží rekapitulovat, jakým způsobem diktátorský režim zaséval, pěstoval a hýčkal v Rumunsku strach. Proč? Aby upozornila na to, že strach se sám od sebe nevsakuje. Tím méně v našich post-totalitních zemích. A že dokonce dokáže růst a bujet – a právě strachem si nobelistka vysvětluje xenofobní reakce na migrační vlnu posledních let.