Ivan Hoffman: Nohavica sedmdesátiletý

Je těžké držet směr, nezakolísat ve větru, nepřešlapovat na místě, když už ubývá sil a přijdou pochybnosti. A ty vždycky přijdou.

Čtěte také

Ivan Hoffman: Podávání rukou

Není jednoduché být v tomto světě básníkem. Znamená to ke všemu věčně hledat rým. Hledat ho k pravdě i ke lži, k radosti i ke smutku, bohatství i chudobě, ke vzpomínce i k zapomnění.

Není jednoduché vážit slova a současně se jimi nechat vážit. Ale také být na slovo skoupý, když není co říct. Nemluvit planě. Být básníkem ale znamená i přihlásit se slovu do služby, je-li třeba pozvednout hlas. Být slovu po ruce v dobrém i ve zlém.

Putujeme po rovnoběžkách

Čtěte také

Ivan Hoffman: Selský rozum

Není jednoduché být v tomto světě Nohavicou. Zpočátku to je zábava, později práce, ale pak už řehole. Břemeno. Úděl. Dar, co se neodmítá. Odpovědnost, ze které se nelze vyvléct. Zápas, co se nesmí vzdát.

Není jednoduché se srovnat se slávou a není jednoduché se srovnat s nenávistí, hledat v sobě jednou pokoru, jindy kuráž. Umět být nad věcí, ale také se dostat věcem pod povrch. Ponořit se, ale neutopit. Být Nohavicou je náročná role. Ale také krásná. A Jarek je v ní přesvědčivý, protože svůj.

Ivan Hoffman|foto:Šárka Ševčíková, Český rozhlas

Všechna ta léta, co se známe a na dálku o sobě víme, mám pocit, že paralelně putujeme časem po rovnoběžkách, stejně vnímáme naděje a hrozby, co přináší doba. Když se pak jednou za pět, sedm let potkáme tváří v tvář, stojíme spolu na stejném místě a díváme se stejným směrem.

Jako by ani času nebylo. Je to ale jen pocit. Čas existuje a Jarkovi Nohavicovi je dnes sedmdesát. Je to věk, u kterého je vysoká pravděpodobnost, že už se člověk nezmění. Plyne z toho pro mne, že mi tento starý kamarád zůstane, jaký je. Což je důležité, protože s Nohavicou je to v tomto světě jednodušší.

Autor je komentátor Deníku