Ivan Sergejevič Turgeněv: Měsíc na vsi

Ocitne se tak v neudržitelné situaci, nejen ve vztahu k manželovi, ale navíc se stane sokyní své o mnoho let mladší schovanky.

V díle ruského básníka, dramatika a prozaika Ivana Sergejeviče Turgeněva se silněji než u jeho ostatních literátů jeho generace potkávají evropská západní kultura s ruskými tradicemi. Jeho prózám je vlastní kritický pohled na ruské společenské a hospodářské poměry, stejně jako láska k ruskému jazyku a ruské kultuře. V ruštině se vzdělal sám, téměř v dospělosti, protože v domácím prostředí se mluvilo francouzsky a německy.

Studoval v Moskvě, Petrohradě a jako dvacetiletý odešel na tři roky do Německa na berlínskou univerzitu, kde se zajímal především o filozofii. Krátce po svém návratu z Berlína debutoval v roce 1943 jako básník, ale brzy se od poezie odvrátil a věnoval se nadále próze, příležitostně i divadelním hrám, kterých si sám příliš necenil.

K nejvýznamnějším Turgeněvovým prózám patří povídkový cyklus Lovcovy zápisky, ve kterém vylíčil poměry carského Ruska s takovým ohlasem, že vedly k jeho pronásledování ruskými úřady. Vedle množství povídek napsal také šest velkých románů z prostředí ruské šlechty, z nichž nejznámější jsou Otcové a děti a Šlechtické hnízdo. Jeho románové dílo je znamenitou psychologickou kronikou myšlení ruské inteligence tří generací, nehledě na mistrovské popisy přírody i ruské vesnice na sklonku 19. století. Od roku 1861 žil Turgeněv trvale v cizině, především ve Francii, přátelil se s Flaubertem či s Maupassantem.

Zemřel nedaleko Paříže v roce 1883, na vlastní přání byl pohřben v Petrohradě.