Jak se v Americe nestat neviditelným

„Jaká by mohla být Amerika, kdybychom milovali černochy stejně jako černoškou kulturu?" zeptala se nedávno Amandla Stenberg, hvězda seriálu Hunger Games. Měla sice na mysli kulturní přivlastňování, její povzdech lze ale obecně vztáhnout na dopady systémového rasismu a narůstajícího radikalismu extrémního republikánského křídla, který s odchodem Trumpa rozhodně neskončil.

Myslí si to i Terry Blade, který dokonce na albu Ethos: Son of a Sharecropper provedl uměleckou otočku. „Vzhledem k tomu, že témata skladeb jsou neoddělitelně spjata s mými kořeny, přišla mě ranná americká černošská hudba jako nejvhodnější,“ vysvětlil potomek černošských pachtýřů ze Severní Karolíny, od svého debutu v roce 2020 doposud zakotvený v neosoulu a R&B, takže s přechodem ke countryblues a folku možná někoho překvapil. K silným osobním prohlášením ovšem tahle do morku kostí černošská americana rozdrnčená syrovým banjem sedí lépe. Třeba do skladby Grandma's House, humorném varování, že když babička vaří, neexistuje žádné běhání ven a zase dovnitř. Zvlášť ve chvíli, kdy se ji nedaří, nadává jako špaček a ztrácí víru.

Blade není ani prvním ani posledním, kdo se hlásí k country bluesové hudbě, ze které kdosi v minulosti někdo odstranil odkazy na podíl černošských umělců. Oproti předešlým dvěma albům se drží s produkcí při zemi. Jak říká, méně pro něho při dosažení autenticity znamenalo tentokrát více. Charakterem svého étosu zaneseného do názvu alba odkazuje na morálku, hodnoty a přesvědčení amerického černocha se vztahem ke kultuře, ve které i přes nepřízeň osudu nachází svou pravou identitu.

„Přestože o sobě pochybuješ, nikdy nedovol, aby ses stal neviditelným. Jako by s tebou bylo něco špatně, jako bys sem nepatřil,“ zpívá Blade ve skladbě Rainbow Child, oslavující mladou queer generaci, neváhající otevřeně mluvit o své sexuální orientaci.

Pětasedmdesátiletý Otis Taylor je víc než bluesman pořádný svéráz. Ne že by nehrál blues, o tom žádná, běžných dvanáctek se od něho ovšem nedočkáte. Své hudbě bez hranic, přesahující od americké černošské  hudby k folku nebo indiánskému pow wow říká Trance blues. Na akordy se totiž moc nesoustředí, rád spíš posluchače hypnotizuje. „Představte si, jak se ráno probudíte do jiného rozpoložení nebo jedete autem, někam dojedete a vůbec si nepamatujete, jak jste se tam dostali. V tomhle prostoru skládám své písně,“ uvedl Taylor. Není divu, že kdysi na osmnáct let zanechal hudby, věnoval se starožitnictví a trénování mladých cyklistů, kterým dával za vzor Majora Taylora, fenomenálního rekordmana a v roce 1899 prvního černošského mistra světa, celý život bojujícího proti rasismu. Držel se hesla „život je příliš krátký na to, aby si člověk v srdci uchovával temnotu“ a podobně to má bluesman Taylor. Nové album – sbírku nových a starších skladeb – nazval Banjo. Celý život na něho sice hraje a připomíná jeho africký původ, nástroj pro Taylora symbolizuje ale hlavně postoj k americké černošské historii, z níž tak rád vypichuje často ty nesmutnější příběhy. Aby se na ně prý nezapomnělo.

Někdy vás, dřív jak k hudbě, k někomu přitáhne to, co o sobě říká. A sebecharakteristika „vychoval mě Ježíš, ale zachránila tráva“ znělo od mladé americké písničkářky nigerijského původu Joy Oladokun hodně lákavě. To, že chce být Tracy Chapman nebo černým Bruce Springsteenem už tolik ne, zato nezvykle upřímné texty notabene folk-pop-rocková hudba v rozptylu od stadiónové vypalovačky po intimní zpovědi pozornost znovu nastartují.

„Většina mých písní by měla připomínat rozhovor se mnou na verandě. Nejprve o sobě řeknu něco hlubokého a pak se vás zeptám, jestli jste se někdy cítili podobně,“ tvrdí Joy Oladokun. Černošská lesbička vychovaná křesťanskou rodinou se dokonce chtěla stát kazatelkou, než jí bylo jasně naznačeno, že pro lidi jako ona není v církvi místo. „Proč je  Bohu u zadku, že se ráda líbám s holkama,“ zeptala se sama sebe a práskla za sebou v kostele dveřmi. S osobními traumaty to bylo horší, s těmi se rve dodnes. Jako lvice i na novém albu Proof of Life plném úctyhodných producentů a hostů.

Ke slávě přišla Joy Oladokun docela rychle a vše vygradovalo s třetím albem a protirasistickou skladbou I See America. Získala smlouvu s velkým vydavatelstvím, a když Senát schválil návrh zákona na ochranu manželství osob stejného pohlaví, na slavnostní akt ji do Bílého domu pozval prezident Joe Biden.

Poprask kolem sebe popsala s ironií: „Američané se potýkají s tvrdým rasismem, takže si řekli, proč bychom nemohli poslouchat lidi, kterým to s rasismem dáváme pořádně sežrat. Tak jednoduše jsem udělala kariéru, i když si spousta lidí stejně myslí, že bych neměla. Už z toho důvodu, že jsem to já. Černošská lesbička.“

Okolo Joy Oladokun se na albu točí lidé, kteří ji rozumí a všemožně podporují. Namátkou: Brandi Carlile, Jason Isbell, St. Vincent nebo Chris Stapelton. A vydařený je i duet s Andy Hullem ze skupiny Manchester Orchestra ve skladbě You at the Table.