Jak vrátit dobrodružství do výchovy mladých? Tváříme se, že svět je a priori nebezpečný, musíme odstraňovat bariéry, říká Pokorný

Koho chcete na své konferenci oslovit?

Zejména cílíme na skupinu pedagogů formálního i neformálního sektoru, jak se dneska říká. To znamená učitelé, ředitelé základních a středních škol a potom určitě oddílové vedoucí, pracovníky domů dětí mládeže, vychovatele, sportovní trenéry. Cílíme na kohokoliv, kdo má co do činění s výchovu a vzdělávání dětí a mládeže.

Říkám si, jestli zrovna rodiče nejsou tou největší brzdou ve smyslu, že oni jsou ti první, kteří řeknou: „Tak to ne, žádná hra na rizika. Hezky bezpečně.“

Ano, ty jsem zapomněl zmínit. Na ty cílíme taky, díky za doplnění. A máte naprostou pravdu. Jeden z významných aktérů ve vzdělávání a výchově jsou pochopitelně rodiče, kteří mají velmi různé představy, co by děti měly nebo neměly dělat.

A setkáváme se s oběma extrémy. Já mám děti na základní škole a vidím to z obou úhlů pohledu. Rodiče, kteří něčím prošli, tak chtějí, aby to bylo. Rodiče, kteří neprošli řekněme dobrodružnou výchovou, pochopitelně sází spíš na pohled bezpečnosti.

Jak vrátit do výchovy mladých lidí dobrodružství?

Musíme odstraňovat bariéry, které kolem sebe sami vytváříme. Začínáme se tvářit, že svět kolem nás je a priori nebezpečný. Zahušťujeme to neustále dalšími směrnicemi, zákony, přikázáními a značkami a podsouváme takový pohled: „Pozor, opatrně, všude něco číhá.“

Myslím si, že tento pohled je přepálený a je tam v řadě ohledů přílišná míra bezpečnosti. K tomu říkáme, že často nejprve musíme prozkoumat myšlenku, jestli není nebezpečná a až potom, jestli je dobrá. A priori předpokládáme, že se něco může stát.

Ono se samozřejmě něco může stát, ale někdy si už tady vystavíme stopku další činnosti, přestože by mohla být dobrá, přínosná, zajímavá. Takže z mého pohledu potřebujeme zmírňovat tlak bariér, které si sami stavíme.

„Schopnost vyrovnat se s náročnými podmínkami nás dostala na vrchol evoluce. Proto je nutné, aby dobrodružství v přírodě zůstalo součástí našich životů.“ To píšete na stránkách vašeho nadačního fondu. Když to takto čtu, zní to, že je to až životně důležité.

Ano, my se na to tak díváme. Jasně, je v tom asi nějaký kousek hyperboly, ale vidíme to jako životní kompetenci. Obzvlášť ve světě, který se kolem nás formuje. Jeho rychlost, proměny, nástupu technologií, nejistoty, co bude, řekněme až určité míry chaosu – v tomto světle nám nezbývá nic jiného, než se umět pohybovat v neznámém terénu s jistou mírou rizika, kdy nebudu vědět, co se vždycky stane.

„Můžou přijít turbulence“

Jak odpovídáte na otázku: „Proč bychom si znovu měli zvykat na nepohodlí, když můžeme snadno žít v přebytku?“

Myslím, že dnešní doba nás každý den utvrzuje v tom, že přebytek má svoje hranice a není nekonečný. Můžeme dojít i do situací, kdy z pohodlí budeme muset ukrajovat. Ve světle postupujících klimatických změn, geopolitické situace, nebo čehokoliv to prostě není v lineárním růstu.

To si řekneme, že už asi všichni nějak tušíme. Přijímáme, že můžou přijít turbulence, kdy schopnost odolávat a žít mimo kruh bezpečí a pohodlí velmi dobře zužitkujeme.

Jak důležité jsou společné zážitky pro budování mezilidských vztahů?

Jsou alfou a omegou, obzvlášť zážitky, který jsou zase trošku na hraně. My rádi říkáme, že dobrodružství spojuje. To, co spolu prožijeme v nějaké nepřízni, nás opravdu dokáže velmi posílit po vztahové stránce.

Řada lidí, která prošla nějakým oddílem, si asi vzpomene, že za sebou měla překonání nějakého svízele. Ať už to byla bouřka na letním táboře nebo sněhová vánice, dodneška na to vzpomínáme a prolamuje to bariéry.

Urychluje to tvorbu kolektivu, přerod skupiny do spolupracujícího týmu. To ostatně známe, existují cílené simulace, který toto využívají při tvorbě týmu a podobně.

Jaké riziko prožil ve svém dětství zakladatel nadačního fondu Aleš Pokorný? Jakou roli hraje v dobrodružných aktivitách sport? A kdo se může ucházet o Dobrodružný grant? Poslechněte si celý rozhovor vedený Vladimírem Krocem.