Jan Fingerland: Erdogan, Erdogan, Erdogan…. Kilicdaroglu?
Turecký prezident Erdogan by rád načal třetí desetiletí u moci, což vypadalo jako relativně snadný úkol – až do nedávného zemětřesení. Jenže o vlastní zemětřesení svých vlastních šancí se postarala i opozice proti prezidentovi.
Šlo o to, zda se podaří šesti stranám, seskupených do společné aliance, vybrat proti Erdoganovi společného kandidáta pro přímou prezidentskou volbu. Je to o to důležitější, že Erdogan a jeho AKP v posledních dvaceti letech centralizovali moc do rukou prezidenta, a oslabili všechny ostatní instituce, včetně soudnictví, a také značně omezili nezávislost médií, včetně soukromých.
Dvě trhliny
Zmíněných šest stran ústy svých nejvyšších představitelů otevřeně slibuje, že v případě úspěchu svého společného kandidáta budou odbourávat Erdoganovo politické dědictví, tedy zejména centralistický „hyperprezidentský“ systém. V případě svého úspěchu by prý vítěz z řad opozice opustil svou stranu, a předsedové dalších stran by se stali jeho viceprezidenty.
Čtěte také
Dokonce byli na skladě dva velmi slibní kandidáti, starostové dvou největších měst, Istanbulu a Ankary, přičemž cesta z primátorského křesla do premiérského nebo prezidentského není v Turecku neobvyklá.
Oba politici jsou z hlavní opoziční strany CHP. Oba jsou populární, ale mají určité politické problémy, proti jednomu turecká justice zahájila trestní řízení, čímž mu znemožnila kandidovat, druhý má velmi napjaté vztahy s důležitou opoziční stranou HDP.
Proto pět opozičních stran vybralo za svého společného kandidáta předsedu zmíněné CHP Kilicdaroglua. Problém vznikl, když se v pátek předsedkyně šesté opoziční strany Meral Aksenerová otevřeně postavila proti tomuto rozhodnutí s tím, že oba starostové mají podle průzkumů větší šanci.
Turecko chce jednotu a klid
Dokonce je veřejně vyzvala, aby splnili svou povinnost vůči vlasti a kandidovali i proti vůli vlastní strany. Tento rozkol se podařilo v pondělí vyřešit, ale Aksenerová dala Erdoganově propagandě do rukou velmi dobrý argument. Turecká společnost touží po jednotě a klidu, a opozice vchází do boje takto nejednotná.
Čtěte také
Tato nejednota se projevuje na ještě jiné trhlině. Součástí šestičlenného uskupení levicových, nacionalistických i islamistických stran není významná strana HDP, která reprezentuje velkou část kurdské komunity. Zejména pro nacionalistické politiky – a voliče – je otevřená spolupráce s HDP nepřijatelná.
V poledních dnech se v Turecku debatovalo o tom, zda podpora aliance ze strany Kurdů více voličských hlasů přivede nebo odežene. Současně se ale HDP může stát v parlamentním i prezidentském hlasování tím, kdo bude rozhodovat. Tuto trhlinu v řadách opozice proti sobě i straně AKP zkušený Erdogan nepochybně také využije.
Faktor katastrofy
Hodně se debatovalo o tom, zda turecký prezident neodloží volby až na delší dobu po zemětřesení, tím spíše, že sám byl předmětem kritiky za nedostatečnou přípravu staveb i státního aparátu na přírodní katastrofu, i pomalou reakci po ní. Erdoganovo rozhodnutí nechat volby proběhnout v původním květnovém termínu možná není tak nelogické.
Čtěte také
Zaprvé ještě trvá fáze smutku, fáze rozhořčení podle pozorovatelů na místě teprve přijde. Podle zkušeností z minulých velkých zemětřesení dorazí do Turecka hospodářská krize, a Erdogan má šanci nechat se zvolit ještě před tím. Podle průzkumů se proti odkladu voleb staví skoro tři čtvrtiny lidí, takže prezident asi nechtěl jít proti veřejnému mínění.
Jeho podpora se navíc pravděpodobně příliš nesnížila, je skoro padesátiprocentní. Souvisí to i s tím, že už nějakou dobu začal rozdávat peníze nejrůznějším skupinám v rekordním tempu.
Jak poznamenal jeden americko-turecký politolog, prezident se teď asi bude objevovat na místech, kde se rychle budou stavět nové domy pod heslem „vybudujeme Turecko společně.“ Erdogan nyní také přišel s pozoruhodným narativem – zemětřesení bylo od Boha, takže vláda s tím vlastně neměla nic společného.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
