Jan Fingerland: Renetanjahuizace aneb Populismus 2.0
Demokracie a otevřená soutěž jsou dobrá věc. Ne vždy ale produkují výsledky, které se všem demokratům líbí. Platí to nejen pro celostátní volby, ale také pro primárky, jaké v srpnu proběhly v izraelské straně Likud. Je to momentálně největší izraelská strana, nejen co do počtu hlasů, které by dostala ve volbách, ale i pokud jde o počet členů.
Čtěte také
A právě 135 tisíc lidí, kteří mají doma průkazku Likudu, rozhodovalo o tom, kdo se v blížících volbách dostane na volitelné místo kandidátky.
V izraelské politice se otázka vnitrostranické demokracie hodně řeší, protože většina stran dává moc nad sestavením volební listiny do rukou stranického vedení, a Likud patří k výjimkám. Současně ale mnozí z těch, kdo jsou ochotni stranu pochválit za otevřenost, není spokojená s výsledkem, který, jak tvrdí, nahrává populismu a vůdcovskému principu.
Hlavně loajálně
Složitý systém primárek by teoreticky měl vést k velké pestrosti kandidátů a omezení vlivu předsedy strany na to, kdo ji bude zastupovat v parlamentu. Komplikovaná realita ale může vést k opačnému efektu.
Čtěte také
Netanjahu byl už v minulosti velmi úspěšný při vytlačování silných protivníků ze strany, což mu umožnilo dlouhodobou dominanci v řadách Likudu. Teď se mu podařilo zbývající kritiky nebo příliš silné spolustraníky stlačit hluboko na kandidátce, a naopak nahoru dostat ty, kdo se vyznačují především velkou loajalitou vůči němu.
Dosáhl toho prostřednictvím osobního doporučení, ale i spřátelených novinářů a sociálních médií. Další část práce vykonal strach zájemců o politickou kariéru, že když budou příliš zlobit, nemusejí se dostat na volitelné místo.
Izraelští kritici vývoje v Likudu tvrdí, že staří „státničtější“ představitelé strany jsou postupně nahrazováni mladšími agresivnějšími typy, které se vyznačují hlavně loajalitou k předsedovi. Zpátky se drží i ti, kdo něco znamenali, ale teď se bojí, že se sice do parlamentu dostanou, ale Netanjahu si je nevezme do vlády, pokud bude nějakou sestavovat.
Lid vs. justice
Čtěte také
To vše dosáhl paradoxně právě prostřednictvím vysoké míry stranické demokracie. Trochu to připomíná dění v americké republikánské straně, kde tradiční konzervativci neúspěšně odolávají trumpistům. Z většího odstupu vyniká Netanjahuova osobní vytrvalost a prohnanost, ale také skutečnost, že jeho druh populismu vypráví pro společnost zajímavější příběh než civilnější politici, jako je nynější premiér Jair Lapid.
Jiná důležitá stránka Netanjauhova účinného populismu spočívá v tom, že usiluje o oslabení justice, podobně jako řada jiných politiků podobného druhu ve světě. Netanjahu má pro to své osobní důvody, a má štěstí, že jeho korupční proces bude uzavřen až po volbách.
Jenže v Likudu se mezi jeho spolustraníky představa, že v Izraeli panuje nezdravá soudcokracie, už pevně usídlila. Část izraelských novinářů proto největší pozornost věnuje nikoli vzestupu likudnických politiků, kteří se snaží hlavně zavděčit Netanjahuovi, ale úspěchu, který v primárkách zaznamenal nenápadný a kultivovaný Jariv Levin. Ten totiž tezi o nutnosti přistřihnout křídla justici věří, a tuto štafetu od Netanjahua jednou převezme – a třeba i naplní.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
