Jan Fingerland: Turecko dělá problémy. Možná přestane
Rozšíření Severoatlantické aliance o dvě malé demokratické země s kompatibilní armádou je zcela hladká operace. Až na to, že tak docela hladká není, protože jeden ze třiceti dosavadních členů se rozhodl věc zablokovat. Švédsko a Finsko tedy teoreticky do NATO vstoupit nakonec nemusejí, nebo později, případně za nějakou cenu.
Čtěte také
Nebude to na úkor jejich bezpečnosti, protože přímou vojenskou podporu pro období mezidobí jim už přislíbilo několik vojensky zdatných států aliance. Stále ale platí, že bude třeba překonat nesouhlas Turecka, jehož prezident vyjádřil se vstupem dvou severoevropských zemí nesouhlas. Jejich diplomatům mířícím do Ankary dokonce vzkázal, ať se ani neobtěžují přijet.
Výjimečný případ
Tato situace má několik kořenů. Jedním je skutečnost, že Turecko je trochu jiný stát než ostatní členové. Nejen není moc severoatlantické, ale nikdy nebylo příliš demokratické, což je v zásadě podmínka členství. Přijato bylo ale v období rozjíždějící se studené války, kdy Turecko potřebovalo ochranu před Sovětským svazem, a NATO zas rádo vzalo na palubu stát s rozsáhnou armádou, navíc strategicky umístěný na rozhraní Středozemního a Černého moře.
Čtěte také
Turecká nepostradatelnost je další prvek této skládačky, a třetím dílkem by byla osobnost prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, který si mezinárodní politiku představuje trochu jinak než ostatní členové, a navíc se domnívá, že Turecko, ležící na hranici válečných zón v Sýrii a Iráku, je v jiném postavení – na čemž něco je.
Erdogan ale především zahájil zvláštní politiku, podle které Turecko je i není členem NATO, podle toho, jak se to hodí. Svým nesouhlasem se vstupem dvou zemí do aliance vlastně hraje do karet Rusku, a současně vydírá své vlastní partnery.
Není ale zcela jasné, jaký je přesný cíl tureckého prezidenta. Vůči Finsku a Švédsku má několikeré výhrady. Týkají se zbrojního embarga, které na něj oba státy uvalily v souvislosti s jeho vojenskými podniky proti Kurdům. A také neochotě vydat několik desítek příslušníků Kurdské strany pracujících, případně Gülenova hnutí, které Turecko označuje za teroristické. Jsou to výhrady napůl principiální, napůl prestižní.
Napětí před uvolněním
Turecko vydávalo signály obojího druhu. I že se jedná o principiální nesouhlas, který lze napravit úplnou změnou politiky na straně Švédska a Finska, třeba vydáním zmíněných aktivistů, což je nepravděpodobné. Ale současně se zdá, že nakonec by Turecko mohlo ustoupit, pokud se samo domůže nějakých ústupků.
Konkrétně by se jednalo o zbrojní dodávky ze Spojených států, případně i hospodářskou pomoc. Turecko by možná chtělo přece jen stíhačky 5. generace, které USA odmítly dodat, když Turci přes nesouhlas spojenců nakoupili ruský protiletadlový systém S-400. Samo Turecko se při této příležitosti stane předmětem nátlaku od ostatních členských států NATO.
Nejpravděpodobnější je, že k nějaké dohodě dojde, ale za cenu určitých škod – co bude poškozeno skoro určitě, je pověst Turecka u spojenců. Erdogan ovšem není typ politika, kterého by něco takového zaměstnávalo, jeho pohled je upřen někam daleko za takové patálie.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
