Jan Fingerland: Zemřel nejdůležitější muž z dějin izraelských tajných služeb

Přitom právě jméno Cvi Zamira je mezi zájemci o dějiny špionáže dobře známé, je spojován se dvěma slavnými událostmi. Zaprvé odvetou za masakr izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově a za druhé varováním z roku 1973 před egyptským a syrským útokem, které izraelské bezpečnostní složky oslyšely.

Cvi Zamir se narodil v roce 1925 v polské Lodži jako Cwi Zarzewski, ale ještě před prvními narozeninami přicestoval s rodiči do Tel Avivu. První část své kariéry strávil v armádě, kde dosáhl generálské hodnosti. Byl znám jako racionální až chladný člověk, který dával najevo nezájmem o politiku, pomluvy, postup i peníze.

Mnichovská zkušenost

Když ho premiér Levi Eškol v roce 1968 pověřoval vedením Mosadu, Zamir vyslovil mínění, že pravděpodobně není nejlepší možnou volbou. Nakonec se ukázalo, že se stal šéfem civilní rozvědky v neobyčejně neklidné éře, poznamenané vzrůstem palestinského terorismu v zahraničí a také hrozbou pro samotný Izrael.

Čtěte také

Jan Fingerland: Nejvyšší soud vrátil Izrael o tři měsíce zpátky

Proslulou položkou jeho životopisu je operace Boží hněv, při které se zvláštní oddíly Mosadu snažily vyhledat a zlikvidovat pachatele a organizátory masakru Izraelců na mnichovské olympiádě v roce 1972. Legenda praví, že příkaz k operaci dala Zamirovi premiérka Golda Meirová.

Sám Zamir o mnoho let později vysvětlil, že žádný takový příkaz nepotřeboval. Po vypuknutí krize kolem rukojmí sám odletěl do Mnichova, aby měl přehled. Tam zjistil, že německé úřady se chovají neobyčejně amatérsky, ale současně mu znemožnily jakkoli do situace zasáhnout. Masakr svých krajanů tak viděl doslova na vlastní oči. Pro lidi jako Zamir to znamenalo potvrzení víry, že Izraelci se mohou spolehnout jen na sebe.

V téže době se objevil nový fenomén únosů letadel ze strany palestinských nebo propalestinských skupin, případně útoků na tyto letouny. Egypťané tak například diplomatickou poštou dopravili do Itálie sovětské střely země vzduch, které měli Palestinci použít proti strojům El Al.

Oslyšený hlas

Zamir se o věci včas dozvěděl od dobře informovaného zdroje přímo v Káhiře. Byl jím Ašraf Marván, poradce egyptského prezidenta Sadata, a současně zeť dřívějšího prezidenta Násira.

Čtěte také

Jan Fingerland: Zemřel Šlomo Avineri, angažovaný intelektuál a přítel Česka

Jeho jméno sehrálo v následujícím roce 1973 úlohu, protože Marván dodával Izraelcům další údaje o vyzbrojování egyptské armády a jejích plánech na útok na Izrael. Řada z nich byla přesná, ale jiné méně. Marván informoval na jaře, že egyptský útok je na spadnutí, což vedlo ke zbytečné mobilizaci.

Egyptský zdroj přišel se stejným tvrzením znovu v předvečer války na Jom kipur. Zamir Marvánovi věřil a navrhoval novou mobilizaci, ale nepřesvědčil ministra obrany Moše Dajana a šéfa vojenské rozvědky Eli Zeiru. Měli své teorie o tom, za jakých podmínek by podle jejich mínění Egypťané zaútočili. V té době měl ředitel vojenské rozvědky Aman větší slovo než šéf Mosadu, a tak Izraelci nevyužili šanci a utrpěli kvůli tomu v prvních dnech po zahájení jomkipurské války obrovské ztráty.

Zamir Dajanovi a Zeirovi nikdy neodpustil. Pravda je, že Marván byl nespolehlivý a podezřelý člověk, který pravděpodobně pracoval proti své vlasti za peníze a kvůli pocitu důležitosti. Když později odešel do Londýna, proslul problematickými kroky v podnikání. A nikdy nezmizelo podezření, že byl dvojitým agentem, který měl Izraelce uvést v omyl.

Historie neučí

Vzpomínky na rok 1973 se objevily vloni při příležitosti padesátého výročí války, kdy se situace v řadě ohledů opakovala.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Přílišná sebedůvěra, podcenění nepřítele, skupinové myšlení a neschopnost vyhodnotit informace vedly na izraelské straně ke katastrofálnímu selhání. Je to ale i obecná lekce o tom, jak se lidé mohou – případně nemohou – správně rozhodovat v podmínkách nedostatku, nebo naopak přemíry informací.

Zamira po odchodu z Mosadu čekal ještě dlouhý život. Odešel do byznysu, ale také se veřejně angažoval, například při vyšetřování vraždy Jicchaka Rabina v roce 1995.

Izraelským specifikem je nejen skutečnost, že šéfové tajných služeb během výkonu své funkce mohou zásadně ovlivnit vývoj ve své zemi. Ale i to, že někteří z nich po odchodu z činné služby působí jako jacísi veřejní intelektuálové a kritici vlád nebo společenského směřování.

Takto například vloni v září, krátce před útokem Hamásu, se skupina bývalých vysokých představitelů Mosadu, Šin Bet, armády a policie v otevřeném dopise postavila proti Netanjahuově vládě. Ta podle nich svou politikou ohrožovala odolnost Izraele vůči rostoucím hrozbám. I to bylo varování už ne tak tajných agentů, které rovněž zůstalo oslyšeno.

Autor je komentátor Českého rozhlasu