Jan M. Heller: Kostelní sourozenci

Nad rozpůleným balvanem vznikla o dvě století později kaple a stalo se z něj poutní místo, vyrostly zde budovy malého kláštera. V roce 1946 nuceně odešlo původní obyvatelstvo a po komunistickém převratu byl uzavřen i areál poutního místa, které se ocitlo ve střeženém pohraničním pásmu.

Čtěte také

Jan M. Heller: Go West(splaining)!

Majestátní barokní chrám i s kaplí Zjevení s puklým kamenem uvnitř smutnou kapitolu historie o vlásek přežily, i když napůl zničené a zcela rozkradené. Bez jakékoli péče sloužily jako skladiště ostnatého drátu a hnojiv nebo jako sušárna ovsa.

Budovy kláštera takové štěstí neměly, zchátraly a dnes už nestojí. Opršelá fasáda zavřeného hostince, kostka bývalé roty Pohraniční stráže, sloužící dnes zřejmě k bydlení, ale schovaná za vlnitým plechem s varováním, že objekt je střežen psy. Kostel je přístupný. Stěny jsou sice bílé a zbavené ozdob, ale voní stejně jako všechny ostatní barokní kostely, kadidlem, naškrobenými rouchy a květinami, chladnou vůní trvale vsáklou do omítky. Kaple se svatým kamenem je plná sošek, obrázků, řetízků, malých růženců a krucifixů a jiných předmětů osobní zbožnosti, do puklin balvanu jsou nastrkaná psaníčka s přáními jako do jeruzalémské Zdi nářků. Na stěně visí smuteční oznámení. V naprosté většině německá, češtinu téměř nevidět.

Čtěte také

Jan M. Heller: Co vyprávějí vlastivědné tabule

Projel jsem Dolním Dvořištěm a na bývalém hraničním přechodu jsem vstoupil do Rakouska. Kousek za vesnicí Wullowitz ukazuje vlevo šipka s nápisem Maria Schnee. Za chvíli stojím před kostelem, který ne snad že by tomu prvnímu z oka vypadl, ale je mu nápadně podobný, i když menší. Původní obyvatelé si totiž zde, pár kilometrů za hranicí, postavili repliku místa, ze kterého museli odejít.

Ne hned, tenhle kostelík byl vybudován až tři dekády po válce, ale na věci to nic nemění. Nejen že nesnesli pomyšlení, že svůj milovaný chrám museli nechat v zemi, kam za ním už nesmějí, ale také na to, jak s ním noví pánové zacházejí. Památníků na vysídlení je v německém a rakouském pohraničí řada, ale nevím o druhém místě, kde by se lidé pokusili o něco podobného: vytrhnout poutní místo ze země a přesadit ho do jiné půdy, i s jeho léčivými účinky, zázračnou mocí, se vším, čím je a co znamená. Jako translatio imperii z Říma do Konstantinopole před sedmnácti stoletími. Jen v mikroskopickém měřítku.

Čtěte také

Jan M. Heller: Nosiči a letušky

Tenhle kostelík voní jinak. Trochu jako školka nebo zasedačka ve velkém podniku. Prohlížím si okenní vitraje se jmény rodin, jež je zafinancovaly, s údaji o jejich původu a současném domově. Freistadt, Linec, ale i jména vzdálenějších míst: Norimberk, Frankfurt a další německá města. Venku ční v trávě jako připomínka zázračně rozpůleného kamene dva balvany. Stojí na nich německé názvy vesnic ležících za čárou, z nichž dnes jsou většinou rozvaliny. Mezi nimi kříž s Ukřižovaným.

Dívám se daleko do pohraničních lesů za hranicí a vidím ho. Uprostřed zelené plochy vykukují světlé věže staršího bratříčka kostela, před nímž stojím a který ho měl nahradit, vlastně ne: který jím měl být. Přemýšlím o silné víře, ve které bychom snad chtěli vidět i naivitu, a o domově. Přemýšlím o verších, které stojí v prvním, původním kostele: v češtině znějí „Nikdy nezapomeň na domov, kde stála tvoje kolébka; v cizině už nenajdeš žádnou další domovinu.“ Přemýšlím o absurdních situacích, jaké mohou vyprodukovat jen dějinné zvraty.

Čtěte také

Jan M. Heller: Centrum a periferie

„Je tam uvnitř ještě někdo?“ vyruší mě hlas babičky v holínkách a se šátkem na hlavě, která si významně točí na prstě svazkem klíčů. Ne, není. Babička zamyká kostel a pomalu odchází přes louku k vesnici. Je nedělní odpoledne, vítr šumí v korunách kaštanů a lip a od hlavní silnice je tlumeně slyšet šumění a dunění aut mířících k hraničnímu přechodu. Bývalému.