Jan Němec: Příběhy jako mentální cukr

20. červenec 2022

Znáte to: Člověk si chvíli nedá pozor a roluje sociálními sítěmi stejně bezmyšlenkovitě, jako když strká ruku do sáčku s brambůrkami. Nebo stejně bezmyšlenkovitě listuje nabídkou Netflixu. Nebo třeba slevami v internetovém knihkupectví, to je vlastně jedno.

Co mají ty činnosti společného kromě toho, že se psychologicky tak trochu podobají závislosti na výherních automatech? Kam se člověk podívá, tam mu někdo nabízí příběhy.

Jako spisovatele mě to ničí.        

Čtěte také

Naše posedlost příběhy připomíná… – co jiného než příběh, konkrétně ten starořecký o králi Midasovi. Tomu Dionýsos nabídl splnit jakékoli přání a Midas se vyslovil, že by bylo pěkné, kdyby se vše, čeho se dotkne, proměnilo ve zlato — a pak si vylamoval zuby na zlatém kuřeti, nemohl smočit rty ve víně, jehož hladina se třpytivě leskla, a záhy pojal oprávněné podezření, že brzy pojde žízní a hladem. Spisovatelé jsou dnes jako Midas: přáním každého autora je vidět ve všem kolem sebe zárodky příběhů, toho nejcennějšího, co spisovatel má. Jenže pokud se skutečně ze všeho stanou příběhy, tak jako se vše pod Midasovýma rukama měnilo ve zlato, znamená to jediné: smrt vyprávění. I samo vyprávění totiž potřebuje svého druhého, svého jiného, své okolí, nestruk­turovanou skutečnost, svůj šum.

Co platí o příběhu jako vyšší formě reprezentace, která pracuje s uspřádáním událostí v čase, to dvojnásob platí o znacích a obrazech: pokud jsou vše jen znaky, pokud celý svět nervně poblikává jako obraz, je to svým způsobem konec světa, přinejmenším toho žitého. Francouzský kulturní teoretik Paul Virilio píše, že až se jednou necháme zcela uploadovat, budeme snad do reality jezdit alespoň na zájezdy…

Čtěte také

Fikce se stala téměř všudypřítomnou a vše, co je všudypřítomné, začíná utlačovat. Dějiny civilizace by se daly vyprávět jako příběh toho, co lidé vytvořili, co se vůči nám osamostatnilo a nakonec postavilo proti nám. Různé společenské insti­tuce, ekonomika, průmysl, to vše jsou lidské výtvory, které ovšem za určitých okolností přestávají lidem sloužit a naopak je utiskují hůř než jakákoli přírodní katastrofa.

Opět si lze pomoct legendou, totiž příbě­hem o Golemovi, nebo literaturou, například zápletkou Čapkovy hry R. U. R. Lidské výtvory se zkrátka rády bouří proti člověku a s fikcí a příběhy to není jiné. To, co nám kdysi pomáhalo orientovat se ve světě a porozumět mu, nám nyní orientaci a porozumění znemožňuje, neboť to na světě spočívá jako neprostupný povlak. Je těžké dobrat se skutečnosti, když i dokumenty stále dokola vyprávějí jen silné příběhy.

Čtěte také

A není to potíž jen umění. V podstatě nesmyslná spojení jako postpravda nebo alternativní fakta lze chápat také jako označení pro fikci, která metastázovala do veřejného prostoru ve chvíli, kdy ztratil imunitu a kdy se v něm oslabila pozice autorit. Takzvané konspirační weby pracují s jednodu­chými příběhy, které uspokojují tutéž potřebu jako špatná literatura: učinit vše přehledným, tedy jasně strukturovaným a primitivně motivovaným, bez ohledu na to, zda to korespon­duje s unikavou skutečností.

Příběhy jsou jako cukry: přidávají se dnes do všeho, přeslazují skutečnost, která má jinak mnoho jiných chutí, a je nejvyšší čas začít hlídat jejich spotřebu, jestli nechceme všichni skončit mentálně úplně obézní.

autor: Jan Němec
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.