Jan Vávra: Pavel Blažek jako obraz politické kultury

Ovšem členové ODS – a nejen ti největší pragmatici – i někteří takzvaně pravicoví komentátoři obhajují Blažka tvrzením, že právě díky vztahu s Nejedlým se zasloužil o hladké předání moci Fialově vládě po volbách, případně, že Blažek je jen dalším člověkem na „špinavou práci“, kterého prý měli všichni premiéři.

Čtěte také

Jiří Pehe: Piráti se bezzubými výzvami k rezignaci Blažka zesměšňují

Blažkovou mediální nevýhodou, ale zároveň politickou předností je prý jen to, že se dokáže domluvit s každým. Chceme se ale nechat zastupovat politiky, kteří se dovedou domluvit s každým? A má být takovým politikem zrovna ministr spravedlnosti?

Obdiv k Pavlu Blažkovi za to, jak vyjednal na Hradě předání moci, které jinak předpisuje ústava, prozrazuje, že demokratická pravidla a ústavní instituce nejsou pro náš politický provoz tak zásadní a že mnohem důležitější jsou osobní známosti, příslušnost k vlivovým mocenským strukturám a šikovnost v tom tzv. „umět chodit“.

Čili nejde ani tak o projev papalášství – jak chování Blažka označují někteří kritici – ale o ukázku kmotrovského pojetí politiky, které si osvojila nemalá část našich politiků.

Zastánci hodnotové politiky

Čtěte také

Radko Kubičko: Nechtěný i nepostradatelný Don Pablo

Nedosahuje to sice takových rozměrů jako třeba v Rusku, kde jsou státní instituce zcela v područí politických mafiánů, ale na druhou stranu má takové pojetí politiky hodně daleko k západním standardům. Tam demokratická pravidla a instituce státu všichni respektují, takže lidé na špinavou práci nejsou buď vůbec potřeba, nebo nemají zdaleka takový vliv jako u nás.

Lidé, jako je Martin Nejedlý, bývají často eufemisticky označováni za lobbisty, ovšem ve skutečnosti jde o skryté obchodníky s politickým vlivem. Takovým šikovným překupníkem s vlivem je ovšem i Pavel Blažek, jak prozrazuje jeho ochrana ze strany premiéra, který jako jediný věří pohádce o náhodném setkání za bouřky. Smutná, ale zároveň vypovídající je skutečnost, že premiér, který vypadá jako slušný člověk, je politicky odvozen od takto problematické vlivové skupiny.

Čtěte také

Blažkova bouřka, Nejedlého volejbal. Jak došlo k vyhmátnutí ministra v taverně

Bohužel jako Češi nemáme tradici otevřené politiky založené na jasných hodnotách. Odvoláváme se sice stále na demokratické tradice první republiky, přitom tehdy politici, kteří se všichni dobře znali, rozhodovali převážně při zákulisních jednáních, běžné byly různé politické obchody a důležitou roli hrály osobní vazby.

Prezident Beneš pokládal politiku za vědu, do které obyčejným lidem nic není. Působil dojmem, že má všechno dokonale promyšlené, ale o svých záměrech neříkal nic ani svým spolupracovníkům a jako státník mnohokrát říkal lidem něco jiného a něco jiného při tom sledoval.

Jan Vávra|foto:Radko Kubičko, Český rozhlas

Pozice zastánců tzv. „hodnotové politiky“ je tedy u nás tradičně velice slabá. O něco se dnes nesměle a nepříliš úspěšně pokoušejí například Piráti, ovšem i oni často podléhají opojné a korumpující vůni moci. Rozhodující je ale obecně vnímaný a sdílený žebříček priorit.

Pokud budou novináři a s nimi veřejnost oceňovat na politicích především šikovnost v zákulisních čachrech, schopnost se s každým dohodnout, případně hrát šachové partie s plánem na několik tahů dopředu, nebudou moci vyrůst politici, kteří prosazují obecné hodnoty, respektují demokratická pravidla a mohou se vykázat osobní integritou.

Autor je komentátor Českého rozhlasu