„Jdu si nechat ušít prsa, pak vám je ukážu.“ Jak vypadá ideál ženské krásy a co jsme kvůli němu ochotné podstoupit?

„Diktát společnosti existuje. Pokud v ní chceme žít, musíme sdílet hodnoty, abychom spolu mohli být a měli se o čem bavit. Na Západě už to není náboženství, ale třeba právě kult těla,“ říká Anna, na kterou hon za iluzorní dokonalostí působí jako uměle vytvořený problém, který si v současnosti můžeme dovolit řešit. A sami jej navíc řešit chceme – navzdory tomu, že víme, jak je dnešní ideál krásy nemocný, protože za vzor máme vyretušované a často podvyživené ženy.

„Někdo může argumentovat tím, že v Americe jsou vzorem sestry Kardashianovy, který mají obrovský zadky. To je ale taky nemocnej kult. Všichni vědí, že to jsou utopený tisíce dolarů v plastický chirurgii. A my, obyčejný lidi, se k tomu nikdy nepřiblížíme,“ dodává.

Čtěte také

„Vytiskl mi cviky ke zpevnění zadku, já jemu na oplátku triky pro růst penisu.“ I nedokonalé tělo zasluhuje partnerovu úctu

Právě plastické operace mohou být vnímány jako specifický znak současného formování ideálu krásy. Přestože si je spousta z nás nemůže dovolit nebo je vnímá jako zcestné řešení, existuje celá řada těch, kteří chirurgických zásahů využívají a nevidí důvod, proč se za svá rozhodnutí stydět. Zuzana, která podstoupila minigastrický bypass, po následném zhubnutí přišla i o ženské přednosti, kterých se však nechtěla vzdát.

„Zůstaly mi kožní přebytky v podpaží a začala jsem mít pocit, že ta kůžička na rukách je stejně velká jako moje zbylý prsa, akorát nemá bradavky. Dělala jsem si srandu, že kdybych vzala silikonový bradavky a nalepila je na ty kůžičky, měla bych čtyři malý prsíčka a byla bych připravená třeba pro krmení štěňátek,“ směje se. „Mně vadilo, že ty prsa tam prostě nejsou, mně osobně. Ne to, co řekne okolí… Tak jsem si je nechala udělat. Všichni to věděli, vybalila jsem to. I před přáteli, otevřeně: ‚Jdu si nechat ušít kozy a pak vám je i ukážu!‘,“ říká na rovinu Zuzana.

O autorce

Ridina Ahmedová je zpěvačka, hudebnice a performerka, máma tří dětí, majitelka kocoura, milovnice barevného oblečení, kaváren a procházek krajinou. Má slabost pro výzvy všeho druhu, zvlášť ty, které člověka trošku lekají. O to je to pak větší jízda!

Jakými způsoby se ženy ujišťují, že jsou dostatečně krásné, a jak moc jim záleží na názoru okolí? Předpokládá naše společnost, že by se za sebe lidé s nadváhou měli automaticky stydět? Může se lišit pohled na to, co je krásné, i v rámci Evropy? A je žena v jednadvacátém století stále podvědomě vnímána hlavně jako „dekorace“? Poslechněte si čtvrtý díl podcastové série Sádlo!