Jiří Dienstbier

Ještě před absolvováním žurnalistiky a bohemistiky na FFUK nastoupil do Československého rozhlasu jako zahraničně politický redaktor. Jako tzv. létající korespondent pro Dálný východ v letech 1965–1967 se vypracoval na předního znalce této problematiky, ale zároveň aktivně přispíval k proměně domácího rozhlasového a šířeji společenského prostředí. Významná je jeho účast v pořadu Písničky s telefonem, platformě skutečně demokratické, necenzurované výměny myšlenek. Do historie se zapsalo jeho rozhlasové moderování v prvních hodinách po sovětské okupaci i v následujících dnech. Odjezd na post zpravodaje ve Spojených státech v září 1968 byl ovšem labutí písní jeho působení v rozhlase. Po roce se musel vrátit a počátkem roku 1970 byl propuštěn.

Mohl se živit jen jako hlídač a kotelník. Stal se jedním z prvních signatářů Charty 77, byl jejím mluvčím (1979–1985) a tři roky (1979–1982) byl vězněn za podvracení republiky. Od prvních okamžiků sametové revoluce se stal jednou z jejích nejviditelnějších postav. Již v prosinci 1989 byl jmenován ministrem zahraničí a až do konce svého života se podílel na směřování politického vývoje naší země v pozicích předsedy strany Svobodných demokratů, poslance či senátora.

V roce 2002 byl oceněn Medailí Za zásluhy, je rovněž držitelem Řádu čestné legie.

Význam Jiřího Dienstbiera pro Český rozhlas nelze vymezit jen jeho reportérskými schopnostmi, podílem na reformním procesu šedesátých let a knižními dokumenty (nejvýznamnější je Rozhlas proti tankům, s Karlem Lánským, 1988). Inspirativní je především odkaz svobodného ducha, jehož bytostnou potřebou je hledat odpovědi na trvalé pochybnosti.