Jiří Pehe: Česká společnost 34 let po pádu komunismu nerozhodně přešlapuje
Kdybychom měli popsat stručně stav české společnosti v době 34. výročí sametové revoluce, která odstartovala pád komunistického režimu, nejlépe by se možná hodily výrazy „bezcílnost“ a „přešlapování na místě“.
Tento stav české společnosti už nemá co do činění s vyčerpáním étosu z roku 1989, který definitivně odezněl poté, co Česká republika úspěšně vstoupila do Severoatlantické aliance a Evropské unie. Problémem spíše je, že český demokratický systém i občanská společnost zůstaly dodnes slabé.
Čtěte také
Budoucí nestabilitu české politiky předznamenal už v roce 1997 předčasný konec druhé vlády Václava Klause. Snaha politický systém stabilizovat s pomocí opoziční smlouvy mezi občanskými a sociálními demokraty v roce 1998 pak pro změnu zabetonovala v české politice systémovou korupci a klientelismus.
I kvůli těmto praktikám pak předčasně padly vlády Mirka Topolánka v roce 2009 a Petra Nečase v roce 2013. Nepolitická vláda Jiřího Rusnoka fungovala více než půl roku bez důvěry Sněmovny, podobně tomu bylo s první vládou Andreje Babiše v roce 2017.
Únava z demokracie
K lepšímu fungování politického systému nepřispívalo ani vágní ústavní vymezení role prezidenta, což z prezidentské role udělalo nikoliv kotvu, ale spíše destabilizující prvek české demokracie.
Čtěte také
Možná hlavním důvodem politické nestability ale byla nízká ochota lidí angažovat se v politice a v občanské společnosti. České politické strany zůstaly personálně slabé, do politiky často nešli ti nejlepší.
Ještě dnes mají strany, které tvoří vládní koalici, všechny dohromady jen několik desítek tisíc členů. O mnoho lepší to není se stranami současné opozice, kterou tvoří hnutí ANO a Svoboda a přímá demokracie. Ty jsou navíc vytvořeny jako vůdcovské projekty, v nichž panuje silný kult osobnosti.
Politika sehrála důležitou roli v přechodu k tržnímu hospodářství v 90. letech, ale přitom si ji částečně zprivatizovali do vlastních rukou noví ekonomičtí aktéři. Následně pak, i kvůli systémové korupci a klientelismu, v podstatě rezignovala na určování ambiciózních cílů. Pro české hospodářství, do něhož masivně vstoupil zahraniční kapitál, to dlouho nebyl problém, protože mohlo těžit z komparativních výhod, jakými byla strategická poloha země ve středu Evropy a levná, kvalifikovaná pracovní síla.
Čtěte také
Politici hráli ambivalentní roli: na jedné straně se po mnoho let starali o to, aby se země zbytečně nezadlužovala, což bylo pozitivní, na straně druhé nebyli schopni zajistit modernizaci státu a přijetí eura, k čemuž se země zavázala při svém vstupu do EU.
Stavidla státních financí naplno otevřela až vláda Andreje Babiše během epidemie covidu-19. Energetická krize a vlna inflace v západním světě pak vyjevily i další slabiny české ekonomiky, způsobené slabou politikou. Například neschopnost vyjít vstříc požadavkům firem na zpružnění pracovní migrace nebo extrémní pomalost státu v různých povolovacích řízeních.
Hlavně se ale ukázalo, že s tím, jak se změnily poměry v globální ekonomice a vyčerpaly se komparativní výhody české ekonomiky, nemá česká politika v podstatě žádnou představu o tom, kam zemi nasměrovat. Zanedbané je vysoké školství, které by mělo produkovat budoucí lídry, pokulhává domácí vědecký a technologický rozvoj. Země má zaostalou nebo nedokončenou dopravní infrastrukturu.
Ještě horší je skutečnost, že panuje jakási únava z demokracie. Posilují populisté a příznivci vlády silné ruky. Země je rozpůlená mezi ty, kdo vidí její budoucnost na Západě, a ty, kteří už zase koketují s politickým Východem.
Vypůjčíme-li si obrat Václava Havla, česká společnost 34 let po pádu komunistického režimu už zase nevzkvétá. Země hledí více do minulosti, s níž jsme se navíc nedokázali kriticky vyrovnat, než do budoucnosti. Už příští sněmovní volby v roce 2025 tak mohou být zásadním testem životaschopnosti naší demokracie, o kterou většina lidí v roce 1989 stála.
Autor působí na New York University Prague
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
