Jiří Pehe: Nedůstojné odcházení prezidenta Zemana

Jenže se zdá, že Zeman je prostě osobnostně vystavěn tak, že si takříkajíc nemůže pomoct. Pokušení využít vánočního poselství k sebechvále, jakož i k tomu, aby alespoň v jeho úplném závěru nezaútočil na údajné politické a komentátorské nuly, na které prý zapomene hned po odchodu do důchodu, bylo prostě příliš silné.

Čtěte také

Lukáš Jelínek: Loučení pana účetního

Hned po Novém roce pak rozehrál politickou hru, která neslouží k ničemu jinému, než k jeho zviditelnění, když odmítl jmenovat ministrem životního prostředí lidovce Petra Hladíka. Kdyby se Zeman ve svém odůvodnění držel jen toho, že ještě stále probíhá policejní vyšetřování v kauze, v níž se policie zajímala i o Hladíka, a i když Hladík nebyl z ničeho obviněn, bylo by záhodno počkat s jeho jmenováním až na konec vyšetřování, mělo by mnoho lidí pro jeho postoj jisté pochopení.

Jenže Zeman neodolal tomu, aby neodůvodnil svoje rozhodnutí kupříkladu i tím, že Hladík nemá k výkonu funkce ministra životního prostředí potřebné odborné znalosti, nepublikoval prý na téma životního prostředí odborné články.

Podpora pro armádu a zahraniční mise

Kdyby Zeman chtěl posuzovat stejným metrem i ostatní ministry, které jmenoval do různých vlád během svého desetiletého působení, nedala by se sestavit žádná vláda. Jenže Zeman se žádného principu v tomto ohledu nedrží: vždyť v několika případech jmenoval bez mrknutí oka politiky, kteří neměli ani ukončené vysokoškolské vzdělání.

Čtěte také

Ondřej Konrád: Angažovaný prezident

Jelikož Zeman ví, že premiér nepodá ve věci kompetenční žalobu, protože by Ústavní soud do konce jeho mandátu v březnu nejspíš nestačil rozhodnout, hájí svoje rozhodnutí otevřeně tak, že mu ho ústava umožňuje. Premiér prý jen jmenování ministra navrhuje, to zda prezident návrhu vyhoví, je na něm.

Zeman přitom dobře ví, že by případný kompetenční spor u Ústavního soudu prohrál. Když mu premiér Bohuslav Sobotka pohrozil kompetenční žalobou v roce 2017, když odmítal vyhovět jeho návrhu na odvolání Andreje Babiše z vlády, Sobotkovi raději vyhověl, protože nechtěl riskovat porážku z rukou ÚS.

Do ofenzivy opírající se o svérázný výklad ústavy nyní přešel právě proto, že premiér i lidovci oznámili, že kompetenční žalobu kvůli údajnému nedostatku času nepodají a raději celou věc vyřeší šalamounsky. Hladík byl jmenován prvním náměstkem na ministerstvu, které bude z této pozice fakticky řídit, a vláda si počká s jeho jmenováním do funkce ministra na příštího prezidenta.

Čtěte také

Petr Hartman: Opravdu záleží prezidentovi Zemanovi na budoucnosti Ústavního soudu?

Je to škoda, protože prezidentské pravomoci týkající se odvolávání a jmenování členů vlády by bylo jednou provždy záhodno vyjasnit.

Není divu, že Zeman okamžitě rozehrál další ústavní šarádu, když tvrdí, že má k dispozici analýzu, na jejímž základě může jmenovat předsedu Ústavního soudu, ač ten stávající končí ve funkci až v srpnu – tedy až pět měsíců po odchodu Zemana z funkce. Nedá se vyloučit, že se nového předsedu ÚS skutečně jmenovat pokusí, aby vytvořil ústavní krizi, která bude pokračovat ještě měsíce po jeho odchodu z funkce a bude komplikovat život jeho nástupci.

Jiří Pehe|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Zeman nejspíš už úplně vzdal ambice, aby v jeho prezidentství mohli historici a komentátoři najít alespoň něco kladného, až skončí. To jediné, co se zatím občas zmiňuje, je jeho podpora pro armádu a její zahraniční mise. Někteří politici oceňují i jeho silnou podporu pro Izrael.

Víc se toho ale bohužel téměř nedá najít. Všichni, koho se budou novináři při odchodu Zemana z funkce ptát na úspěchy jeho prezidentství, se octnou v těžké situaci. Bude se slušet říct alespoň něco pozitivního, jenže najít něco takového v prezidenství Miloše Zemana je bohužel téměř nemožné.

Autor působí na New York University Prague