Johannes Urzidil: U hranic. Dvanáctileté dívce se nadpřirozené schopnosti stávají zkázou
Otti Stifterová žije uprostřed šumavských hvozdů. Od ostatních dětí se ale velmi odlišuje. Má neobvyklé nadání, které hraničí až s nadpřirozenými schopnostmi. Její dar se ale postupně stává i její zkázou... V povídce z roku 1954 se pražský německy píšící autor vrací na milovanou Šumavu, do míst u obce Zvonková. Zachytil v ní některé její skutečné obyvatele a skutečnou byla podle autora i postava Otti. Poslouchejte on-line po dobu čtyř týdnů po odvysílání.
Až do roku 1989 jsme pražského německého spisovatele Johannese Urzidila (1896–1970) znali jen díky odeonskému výboru povídek Hry a slzy. Teprve po listopadu 1989 se v časopisech a v rozhlase objevily první Urzidilovy prózy ze Šumavy, inspirované jeho letními pobyty v Zadní Zvonkové, hraniční obci stejně zamlčované a zapomenuté, jako měl být Johannes Urzidil sám.
Autorem prvních překladů Urzidilových šumavských próz byl počátkem 90. let znalec německé literatury ze Šumavy Jan Mareš (1940), který už v roce 1991 publikoval jednu z nejlepších Urzidilových povídek U hranic v českobudějovickém časopise Rozeta a další překlady připravil pro Český rozhlas. Nakonec však vyšly dvě povídkové sbírky Johannese Urzidila (Kde údolí končí, Argo 1996 a Poslední host, Srdce Vltavy 1999) v překladech Anny Novákové a Jindřicha Bubna. V roce 2005 se Jan Mareš dočkal vydání svých překladů v publikaci nazvané podle básně Johannese Urzidila Jdu starým lesem.
Urzidil jezdíval z Prahy na Šumavu ve 30. letech a ve Zvonkové měl i domovské právo. Našel tu bezpečné útočiště v neklidné době, místo, kde řád věcí zůstal neměnný a „malý jabloňový sad za stodolou by se dal přeměřit dvanácti tucty chlapeckých kotrmelců“. Poznal šumavské obyvatele žijící v magickém spojení s přírodou, citlivě vnímal zdejší krajinu a vzpomínal na vlastní dětství. Tehdy už tušil, že se bude muset s domovem rozloučit. V roce 1939, doslova na poslední chvíli, uprchl Urzidil před Hitlerem nejprve do Anglie a později do New Yorku, odkud se domů už nikdy nevrátil. Zadní Zvonkovou však přece jen ještě jednou spatřil: při výletu do Evropy se na ni díval z rakouské strany Šumavy přes ostnatý drát, ale viděl jen „hroutící se kostel a mizející chalupy“.
Související
-
Josef Šír: Jak jsem slyšel andělíčky zpívat. Svérázná varianta žánru klasické české poudačky
Půvabné groteskní vypravování o tom, jak vypadá cesta v těsných botách, využívá osobité přírodní prostředí a typologii rázovitých horalů.
-
Pro číslo. Povídka Karla Václava Raise ze souboru Horské kořeny
Je zima až praští. Švec Sejkora ale nedbá mrazu ani závějí a jde si zarputile „pro číslo“, tedy pro noviny.
-
Antal Stašek: Švec Brabenec. Povídka ze souboru Blouznivci našich hor v režii Jiřího Horčičky
Švec měl čtyři velké vášně – hrát divadlo, chytat ptáčky zpěváčky, plést se pánům do politiky a Pánu Bohu do světového řádu. Smrt dcery ho ale úplně změnila...
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
