Jozef Kot: Vítání jara. O dopadu klučičí naivity a bezprostřednosti na životy ostatních lidí
Každoročním rituálem tělocvikáře Grčaly z maloměstské základní školy je v první jarní den běh městským parkem. Pro kluky, které tělocvikář vyučuje, je to trpce snášená povinnost. Ale poté, co odhalili jeho tajemství, bude tentokrát běh zcela jiný než všechny předchozí. Poslouchejte on-line po dobu čtyř týdnů po odvysílání.
Čtenáři Jozefa Kota se potkávají také se jménem Jakub Bond. Právě pod tímto pseudonymem totiž Kot překládal. Své prozaické texty ale zveřejňoval pod svým pravým jménem, které nosí už od roku 1936, kdy se v Bratislavě narodil. Při studiích slovenštiny a angličtiny na tamní Filozofické fakultě byl redaktorem časopisu Mlada tvorba. Přes tuto redakci pokračoval do mnoha dalších a pracoval také na ministerstvu kultury.
Svou první povídku uveřejnil v roce 1956 a knižně debutoval o sedm let později cyklem próz z vojenského prostředí s názvem Poslední. Experimentem byla druhá sbírka próz Nanebevstoupení středního útočníka z roku 1965, ve které kritizoval psychické a společenské mechanismy deformující člověka a společnost. V racionální analýze se nevyhýbá humoru, satirickému či sarkastickému zveličení, které ve výsledném tvaru přechází do grotesky s prvky fantastiky a absurdity. Tyto prvky obsahuje i sbírka povídek Vítání jara z roku 1968.
Související
-
Alkoholická povídka, Básníci. Dvě povídky Stanislava Rakúse o psaní, životě a alkoholu
Rakús v povídkách dokazuje, s jakou lehkostí a absurdním nadhledem umí komentovat tvůrčí muka i nástrahy všedních dní.
-
Piju čaj. Rozhlasová koláž z čajové knihy básníka a překladatele Ludvíka Kundery
Osobní vyznání, antologie čajových básní i padesát autorských čajových portrétů.
-
Miloš Rejnuš: Ovidiův návrat. Historický příběh o konfliktu císaře a básníka
Ačkoli Rejnušova hra vychází z historických reálií, zobrazuje situace ne náhodně podobné společensko-politické realitě, ve které sám žil.
Nejnovější hry a četba
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
