Judith Hermannová: Na začátku románu byl konec
Nejen o lásce, ale i o ztrátě bezpečí a křehkosti rodinného štěstí vypráví románová prvotina německé spisovatelky Judith Hermannové s názvem Počátky veškeré lásky. Čtyřicátnice Stella žijící s manželem Jasonem a pětiletou dcerou Avou v předměstském satelitu se v něm stane obětí stalkingu, tedy nechtěného, opakovaného fyzického sledování ze strany záhadného muže jménem Mister Pfister.
Dlouho očekávaný román se po dvou letech od německého vydání dočkal díky nakladatelství Větrné mlýny i českého překladu. Divadelní adaptace měla včera večer premiéru v pražské Meet Factory.
Stalking je jen jedním z témat románu. Je jakýmsi spouštěcím mechanismem, momentem, z něhož se rodí a od něhož se odvíjejí další, možná důležitější témata. Neschopnost nebo nemožnost naplnit vlastní život, dosáhnout štěstí, protnout se v mezilidských vztazích. Z jaké potřeby, z jakého pocitu nebo představy Počátky veškeré lásky vznikaly?
Na začátku toho románu byl paradoxně konec. Konkrétní, závěrečná scéna, ve které dochází k násilí, k jeho eskalaci. Tento okamžik jsem měla původně v hlavě jako ústřední bod krátkého příběhu, tedy povídky, kde by eskalace byla jakýmsi vyvrcholením. Dlouho jsem se o to pokoušela a pak jsem zjistila, že nejsem schopná to jako povídku vyprávět. Že potřebuji vypravěčský prostor k tomu, abych mohla vysvětlit, jak vůbec může dojít k takovému okamžiku násilí. Zjistila jsem, že se od toho okamžiku násilí musím vzdálit hodně daleko. A v průběhu uvažování o tom se mi vynořovala postava Stelly, která by v povídce mohla být jen krátce načrtnutá. Společně se Stellou pak přišla reflexe osamělého života, manželství, konstrukce rodiny, práce, téma středního věku. Období těsně před čtyřicítkou, které v životě ženy přináší hodně přelomů a zvratů.
O svých textech sama říkáte, že často vychází z autobiografických prvků, z toho, co sama prožíváte a žijete. Do jaké míry to platí v případě vašeho románu, v případě jeho hlavní postavy - Stelly?
Přiznám se, že mnoho ze Stelly je se mnou silně provázáno. Stella ale spíš představuje něco, co jsem já sama nedokázala dosáhnout: žít v rodinném domě s manželem, žít v relativně běžném povolání. Tedy vytvořit si pevnou, jasnou životní konstrukci a vztahy. To je v protikladu k mému životu. Žiji jako spisovatelka, profesně v daleko nejistějším prostředí. Celá struktura mé rodiny není úplně konvenční. Ale osamělost, kterou reflektuji skrze Stellu, ta je velmi podobná mé osamělosti u psacího stolu. Když píšete, je to izolovaná činnost. Izolace Stelly je součástí mé vlastní izolace.
Na „Počátcích“ pro mě byly a jsou fascinující především dvě věci. Tou první je způsob, jakým popisujete situace a evokujete lidské myšlení a pocity. Váš způsob vyprávění je velmi křehký. Čtenář díky němu nestojí mimo obraz, ale ocitá se přímo v jeho středu. Dýchá stejný vzduch jako vaše postavy, vnímá barvy, vůně, slyší zvuky, má dokonce i haptické vjemy. Jak důležitá je pro vás blízkost čtenáře, jeho vtáhnutí „dovnitř“?
Myslím, že se při psaní pokouším myslet na čtenáře co nejméně. Pro psaní je ničivé představovat si skutečného čtenáře, protože čtenář je rozmanitý, čtenářů je zkrátka příliš mnoho. Přesto ale myslím na určitého čtenáře, kterého bych sice neuměla popsat, ale přesto je to dialog. Píšu pro sebe, ale přesto se při psaní obracím na určitou přibližnou osobu, od které chci, aby mě doprovázela dovnitř textu, aby se se mnou účastnila toho, co se pokouším vyprávět. Když potom říkáte, že vás to oslovilo, tak z toho mám velikou radost. Při psaní na to ale cíleně nemyslím.
Další esencí románu, jakýmsi jeho spodním proudem, je proudění, tok času. V knize vedle sebe existují a navzájem se prolínají dva protichůdné principy - prchavost, pomíjivost okamžiku a věčnost. Každá z postav má navíc vlastní vnímání času a čas je přítomný i v symbolické rovině. Ručičky hodin se zastavují, Mister Pfister působí, jako by měl všechen čas světa. Jason má zase pocit, jakoby mu něco utíkalo a Klára si kreslí spirály, časovou smyčku. Jak důležitým tématem v tomto románu byl čas?
Čas je jednou z iniciací mého psaní. Je velice těžké vyrovnat se s tím, jak čas plyne, že čas plyne, že věci pomíjejí. Já jsem v životě hodně, možná až příliš obrácená do minulosti. Příliš se zabývám minulostí a málo přítomností. Psaní mi to pomáhá překonat. Když píšu, mohu věci uchovat, mohu je zachránit před pomíjivostí času. Tím, že o něčem píšu, tak to zachytím, prostě to vylovím z proudu, z řeky času. Je pro mě uklidňující přemýšlet o tom, že mám pět knih, které jsem napsala v průběhu mého života. Moje roky uplynuly, ale mám těch pět knih, ve kterých je zachyceno mnoho okamžiků mého života. Jsou jakoby zachovány pro mě.
Z „Počátků“, stejně jako z vašich předchozích textů, vystupuje především jedna emoce, jeden životní pocit: smutek, melancholie. Je všudypřítomná, jakoby objímala všechny předměty, všechny postavy, vycházejí z ní sebenepatrnější vnitřní hnutí. Kde se ve vás a vašich postavách tak krystalická, koncentrovaná melancholie bere?
Přiznám se, že nevím. Ale myslím, že všichni tak trochu sedáme na lep moderní potřebě vyvolávané celou společností – oné potřebě být šťastný. To je něco, co společnost v naší části světa přímo káže: dosáhni toho, buď šťastný! Ale já nevím, jestli je naším úkolem být v životě šťastný. Jestli spíš není naším úkolem pochopit, že štěstí má i druhou stranu mince. A že jak štěstí, tak smutek mají stejné oprávnění tu být a mají i stejnou sílu. Je krásné být šťastný, ale je také krásné smutnit. Je možné vnímat to i jako něco hezkého. Že člověk smutní, že smutní po věcech, po lidech. Je to stejně silný pocit jako pocit štěstí. Je zvláštní, že v naší společnosti je tento pocit tak negativně zabarven. Kromě toho si myslím, že když jste spisovatel, tak spíše najdete podnět k psaní v melancholii, ve smutku. Naopak všechno, co je šťastné a stabilní, to se pro psaní tolik nehodí.
Hlavními hrdinkami vašich próz jsou ženy, muži často reprezentují jakýsi ne zcela plně přítomný nebo nefunkční element. Z čeho vychází tohle rozvržení rolí?
Během psaní se snažím co nejméně reflektovat to, co píšu. Snažím se psát v jakémsi transu. To je sice trochu silné vyjádření, ale přeci jen se snažím zůstat v trochu nadneseném stavu – co se týče mých postav. Když je potom příběh dopsán a já se porozhlédnu, tak jsem někdy dost překvapená. Slabostí mužů a zvláštním, nefyzickým, nepřítomným způsobem, kterým je popisuji, kterým v mých textech jsou. V životě mě bezpochyby udivuje, jaké problémy mezi sebou muži a ženy mají. Někdy si říkám, že jsou to skutečně dva zcela rozličné světy, a že je zázrak, že jsou vůbec schopni k sobě najít cestu. Ale myslím si, že se to hodně liší podle toho, v jaké je člověk životní fázi, v jakém je věku. Ve svém osobním, soukromém životě často vnímám ženy jako hrozné. Jednoduchá, nekomplikovaná přátelství mám výrazně častěji s muži. Ženy jsou komplexní, často mi připadají propastné. Při psaní se to otáčí, ženám se dokážu přiblížit mnohem víc. A možná s nimi dokážu být i solidární.
Jak byste popsala svou metodu psaní? Sedáte k počítači a k psacímu stolu s jasnou vizí postav i příběhu, nebo se to všechno rodí za pochodu, v tvůrčím procesu, a je to tak do určité míry mimo vaší kontrolu?
Je to jednoznačně proces, ve kterém se většina věcí odehrává v hlavě, teoreticky. Přemýšlím o tom, co a jak bych chtěla vyprávět. Na začátku mám většinou jen jednu větu, a tu bych chtěla mít jako ústřední bod příběhu. Pak přemýšlím o tom, jaká postava by jí mohla říci. A pak retrospektivně, vrstvu za vrstvou, vzniká příběh v mé hlavě až k první větě. K nadpisu, ke jménu postav. Je to jako kdybych připravovala vybavení na nějakou expedici. Trvá mi to dost dlouho. A pak přijde moment, kdy má expedice začít. A tento moment je u mě spojen s velkým strachem, protože nevím, jestli mám připravené všechno, co budu potřebovat. Ale ve chvíli, kdy začnu, tak jde vše velice rychle. Potom dokážu napsat ve velmi dynamickém, „tekutém“ procesu všechny detaily až po tu jednu větu, kterou jedna postava řekne jiné postavě. A pak se stane to, že text, který jsem do té chvíle vedla a formovala já, se vzepře. Začne být autonomní a sám se vypráví dál. Až do konce.
Pro některé autory je psaní auto-terapií, pro jiné platformou pro exhibici ega, pro další intimním procesem, který jim umožňuje potkat se jedinečnou formou se sebou samými, s druhými, s okolním světem. Co psaní představuje a znamená pro vás?
To je velmi těžká otázka. Myslím, že na tu otázku teď nejsem schopná odpovědět. Možná, že až zestárnu, budu schopná říct, co pro mě psaní znamenalo. Hlavně nechci nikoho trápit tím, co píšu. To mě napadalo, když jste hovořila o exhibicionistickém psaní. Já svým psaním nechci ničeho dosáhnout. Já si psaním věci uspořádávám, jeho prostřednictvím konečně uchopím svůj často bezradný a chaotický pohled na věci a na svět. Možná bych se nejvíc přiblížila slovu auto-terapeutický. Ale to je platné jen do určité míry. Čím jsem starší, a čím víc píšu, tím víc si vážím toho, že smím takto žít. Já to beru jako privilegium. I když je to velice osamělé a izolované.
Počátky veškeré lásky měly včera premiéru v pražské Meet Factory. Osobně si myslím, že převádět vaše texty na jeviště je složitá věc. Zdá se nemožné převést vaše texty na divadlo, aniž by se z nich vytratila jejich esence – jemnost a zároveň preciznost, s jakou vykreslujete životní situace i psychologii svých hrdinů, nevšední schopnost vytvářet atmosférické, silně emocionální obrazy. Má podle vás převádění vašich textů na divadlo smysl? A jakou s tím máte zkušenost?
Román Počátky veškeré lásky nedávno vydalo brněnské nakladatelství Větrné mlýny. Divadelní adaptaci románu uvedla za účasti autorky pražská Meet Factory.
V Počátku veškeré lásky je minimum dialogů. Je tam několik málo rozhovorů, které jsou samozřejmě velmi důležité, právě proto, že je jich tak málo. Velká část románu je popis, což je v podstatě anti-teatrální. To v divadle nemůže fungovat. Na druhé straně jsem od začátku vnímala tento román jako svého druhu komorní hru. Jako něco, co v sobě v oné hrozivé uzavřenosti jednoho místa nese něco teatrálního. Tento román se prakticky odehrává na jednom místě, a to uvnitř Stelly. Proto mi nepřipadalo nemožné nebo úplně vzdálené udělat z tohoto textu divadelní hru. Přesto si myslím, že je to velice obtížné, a že to na určité úrovni musí zákonitě ztroskotat. Myslím si, že divadelníkům se podařilo zachytit onu osamělost, ten chvějící se vnitřní život Stelly, že se podařilo zachytit poetičnost její bytosti. Také vystihnout blízkost Jasona a Stelly nebo ambivalentní vztah Stelly ke stalkerovi. Také scénografie mi přišla zajímavá a v podstatě správná. Představovala jakési oplocené já. Pro mne vlastně představovala jakýsi vhled do hlavy čtenáře. A to byl velmi silný zážitek a zajímavá zkušenost.
